Svět v obrazech

Tak blízko, a přece tak daleko

17. května 2011 v 15:15 | Sayuri
Horský vzduch pomáhá už od nepaměti, to je obecně známo. Taky jsem měla možnost se ho o minulém víkendu nadýchat, a musím říct, že se mi hlava trošičku pročistila. Všechno by bylo fajn, jenomže na zpáteční cestě jsme jeli přes Karvinou. Ano, ano, tu Karvinou. Takže mám ten temný mrak zase zpátky v hlavě.
To ale nic nemění na tom, že bylo nádherně. Ptáčci zpívali, vítr čechral vlasy, natahovali jsme se, abychom si utrhli luční kvítí... Dobře, to je možná trošku přitažené za vlasy, ale víte, co se říká. Na každém šprochu pravdy trochu... Asi mám v té mojí kebuli zatemněno víc, než jsem si myslela.

Inkoustová noc

17. dubna 2011 v 13:16 | Sayuri
Jen tak se podívat na nebe a marně hledat konec nekonečna. Zavřít oči, zhluboka se nadechnout... Poznat zlom mezi dnem a nocí. Nemít jen jeden úhel pohledu, objevovat nové možnosti a vzdálené galaxie, v myšlenkách procestovat vesmír. Roztříštěné vzpomínky, absurdní nápady, nevyplnitelná přání. Vydechnout a otevřít oči... Lehký náznak úsměvu ve tváři, pomalý pohyb očima nahoru k obloze. Naprosté ohromení.

Nekonečný svět barev, vzpomínek a přání. Můj svět...

Svit nových dnů

24. března 2011 v 19:07 | Sayuri
Prý jsem se změnila. Co je na tom pravdy nevím, já to posoudit nedokážu, ale pár lidí mi to řeklo. Že to začalo někdy v době, kdy jsem se rozhodla hodit za hlavu Zelenookého. Mohlo se stát, že jsem to přehnala a začala žít úplně jinak, než doposud? Možná... Netuším, jak to poznat.
O jedné věci ale vím jistě, že zůstala při starém - pořád miluju západ Slunce. Tohle se nejpíš nikdy nezmění, proto jsem se šla před chvílí projít ven, taky si vyčistit hlavu, a u toho nafotila pár fotek. První jarní fotky...

Kdysi dávno...

6. ledna 2011 v 15:58 | Sayuri
     Světe div se, ale tohle je první článek roku 2011. Proč to hrotit? Prostě jsem se dlouho neozvala. Urovnala jsem si život. Když říkám urovnala, myslím tím dala opravdu dohromady. Už nenechám nikoho kecat do mojich věcí, nenechám se kritizovat a nehodlám poslouchat, co všechno jsem udělala blbě. Stalo se to a už to opravdu změnit nejde.
     Budu chtít mít něco se zelenookým? Tak budu mít. Však se uvidí časem, jak se to vyvine.
Jedno ale vím určitě - já to přežiju.

     Dělala jsem si pořádek v počítači a našla jsem jednu moji starou fotku. To byly ty bezstarostné časy raného mládí. Vzpomínky... ♥
     Nikdy na ty časy nezapomenu.
www.den-po-dni.blog.cz

Ach...
Jen se tam vrátit.
Nežijte minulostí, žijte přítomností? - Ale mlčte.
Minulost je mou součástí.

Srdce otevřené zimě

8. prosince 2010 v 9:50 | Sayuri
     Byla to dlouhá procházka. Nutně jsem ji potřebovala a doufám, že svůj účel splnila. Škoda, že můj foťák v půlce odešel, protože na něj byla asi moc velká zima, ale později naštěstí zase naskočil. Krásy malé vesničky jsem zvěčnila (jak dobře, to ať rozhodne každý sám za sebe).

V noci a den předtím hustě chumelilo, takže bylo všude dvacet čísel sněhu. Kdo šel tady touhle cestou, čí stopy to jsou...?
www.den-po-dni.blog.cz

Dokonalý podzim

7. listopadu 2010 v 11:06 | Sayuri
     Nedávno jsem byla zase venku, společně s mojím kamarádem foťákem. Byla krásně, svítilo Slunce, foukal vítr a já jsem si připadala tak maličká oproti celému Světu. Ze všech fotek, které jsem pořídila, se mi líbí jedna jediná.

Ano, tohle je ONA. Troufám si říct, že to je nejlepší fotka, kterou jsem kdy udělala. A taky šla hned na deviatnart. Budu chvilku egoistická a pochválím se... Aaach.
www.den-po-dni.blog.cz

Lojzo, na scénu!

28. října 2010 v 18:20 | Sayuri
     Dnešek jsem strávila u babičky na vesnici, pomáhala jsem jí - hrabala listí, taky jsme zašly na hřbitov s věnci. Čekala jsem, že se mě chytne depresivní nálada z toho hřbitova, ale nic. Vůbec to na mě nezapůsobilo (naštěstí!).
     O volných chvílích jsem si vzala do ruky foťák a snažila se něco "umělecky" vyfotit. Neptejte se, jak to dopadlo.

Představuji vám Lojzíka, chudáka jablko, spadlé a opuštěné. Řekni sýýýr!
www.den-po-dni.blog.cz

Nespal se

26. října 2010 v 19:20 | Sayuri
     Třetí a poslední téma mého kamaráda z Alfa Centauri. Téma se jmenuje V Hlubině Mysli a jelikož jsem vám ještě nikdy neukázala nějakou fotografii mnou pořízenou, došla jsem k závěru, že je čas to napravit.
     Stalo se toho hodně. Někdy v nejbližší době vám řeknu o mém životním spádu a přetočení o 180°. Jsem nervózní, mám strach a necítím se sama sebou. Jako by mi z těla vycházelo tenké vlákno, na konci spojené s druhou osobou. Chybí mi ta volnost, avšak... všechno má dvě tváře.
    
Ne! Dost citových výlevů!
 
 

Reklama
Reklama