Myšlenkové pochody

Nenechej zrnko umřít

26. května 2012 v 11:39 | Sayuri

Znáte ten pocit, když je ve vás stále zakořeněno zrnko naděje, kterého se nehodláte vzdát, přestože je vám den co den dokazováno, že už nikdy nic nebude takové, jaké doufáte? Jak je možné, že to zrnko tam pořád je, že nezmizelo a já se nesmířila s realitou? Tentokrát to není o tom, že bych ji neuměla, nebo snad nechtěla, přijmout. Toho bych byla schopná, zvládnu se postavit skutečnosti čelem. Tentokrát to je o něčem jiném.
Šestý smysl, mívám ho. Projevuje se, když je čas udělat důležité rozhodnutí, když něco není tak, jak by mělo být, když někdo mně blízký přede mnou něco skrývá... Dnes se zase projevil. Tentokrát mi naznačil, ať nepřestávám bojovat, ať už to vypadá sebevíc zbytečně, ať neodcházím a zůstanu, co nejdéle to bude možné. Nerada šestému smyslu bezvýhradně důvěřuji, on se také plete. V tomhle případě to ale udělám, protože s ním souhlasím. Já zůstanu, nikam neodejdu, a svoje zrnko naděje si budu pečlivě střežit. Je možné, že jednou z něj vyroste skutečnost.
.

Stojí to za to.

5. března 2012 v 15:55 | Sayuri
Mám člověka, který pro mě znamená celý svět a ještě víc. Člověka, který tady pro mě je, se kterým se směju a nemyslím na zlé věci okolo. Modrooký mi přinesl do života světlo. Kde ale existuje světlo, musí být také tma. Všechno má dvě strany a bylo by naivní předpokládat, že existují věci idylické a věčné. V mém životě je krása a láska, stejně tak ale i odpor a nenávist.
Zažila jsem milostná zklamání a několikrát i odchody člověka, kterého miluji. Zažila jsem smrt mně blízké osoby. Zažila jsem neopětovanou lásku, zlomené srdce a jeho slepování do původní podoby. Tohle všechno ale umím zvládnout. Avšak nedávno jsem zažila něco horšího. Nikdy bych nečekala že právě takováto věc bude bolet nejvíce. To, když vám někdo přestane věřit.
Ztráta důvěry. Ani ve snu by mě to nenapadlo. Když vám někdo přestane věřit, nebo věří méně než věříval, jak mu chcete dokázat, co všechno pro vás znamená a čím vám je? Jak mu ukázat, že nelžete, říkáte pravdu a myslíte vše tak, jak to podáváte?
V tomto případě se to nedá vysvětlit slovy, ať už jste sebelepší řečník. Musíte konat. A musíte mít k dispozici čas, hodně času. A možná potom si získáte zpátky důvěru. Je však možné, že už nikdy nebude stoprocentní. Já to ale nehodlám vzdát, nikdy se nevzdávám. I kdyby mi to mělo zabrat celý život, budu konat to nejlepší a ukazovat, jak moc pro mě daná osoba znamená. Bude to bolet. Budu brečet. Budu žít ve strachu, že mi nikdy neuvěří. Ale já si potom budu moct říct "Dělala jsem pro to všechno.". Někdy je ta nejtěžší věc věcí nejsprávnější. V lásce, v životě, v přátelství. Život nám do cesty klade překážky a je na nás je překonávat. Unavuje nás to, ničí nás to. Na oplátku za naše snažení ale přicházejí odměny ve formě opětované lásky, štěstí, smíchu, láskou prosluněných chvilek.
"Láska je slepá." To není pravda. Láska sama o sobě vidí až příliš dobře. Lidé, kteří milují jsou slepí a nevidí chyby milovaných osob. Odpouštějí snadněji než lidé, jejichž životem láska neprošla. Kdo miluje, ten zažívá bolest a utrpení. Kdo miluje, umí odpouštět. Ty, které potkala láska, jsou jedni z nejšťastnějších lidí, protože mají tu čest poznat opravdovou krásu světa. Láska nám ukazuje, co je to opravdové štěstí.
.

Such a long time.

10. listopadu 2011 v 18:58 | Sayuri
Podzim je nejkrásnějším obdobím celého roku. Barvy, pestrost, vítr, atmosféra, ona tajemná vůně ve vzduchu. Letošní rok je v něm ovšem ještě něco jiného, něco navíc. Tento podzim je pro mě ve znamení životních změn a časem objevování nových zákoutí mé osobnosti. Období štěstí, následného zklamání a všehonapravení.
Můj vztah s Modrookým stále trvá. Když píšu vztah, nemyslím tím klasické chození. Spíš narážím na to, co je mezi námi, jak se cítíme a jak spolu vycházíme. Měli jsme neshody, hádali jsme se, ale taky jsme se spolu smáli a měli legraci z celého světa kolem nás. A pořád máme. Nevydržíme dlouho bez sebe, potřebujeme se mít stále nablízku.
Dlouhá doba uběhla od prázdnin. Změnilo se všechno a zároveň nic. Nechápu to, nesnažím se to chápat. Beru to tak, jak to přichází. Řeším problémy, když se objeví (prozatím úspěšně) a improvizuji častěji než kdy předtím. Dalo by se říct, že balancuji na hraně, avšak netuším, kam bych z této hrany mohla spadnout. Možná do hebké trávy, nebo snad na ostré kopí? Každý zažije svůj pád. Je možné, že ho už dokonce i někteří zažili. Cesta zpět není krátká a už vůbec ne snadná, avšak... tohle nebudu řešit teď, když se stále držím nahoře.
Promarněný je každý den, kdy se neusmějete. Zní to strašně sentimentálně, ale je to nekonečná pravda. Nic není tak hrozné, aby se to nedokázalo vyřešit a abyste to postupem času nepřekonali. Je možné, že nezapomenete a pokaždé, když si onu věc vybavíte, přijde taky bolest. Je to dokonce skoro jisté, ale se vším se dá naučit žít. Každý den se smějte na lidi, na kterých vám záleží a říkejte jim, jak moc pro vás znamenají.
.

A čas stále běžel dál.

4. září 2011 v 21:57 | Sayuri

Zažila jsem nejlepší léto svého života. Nebylo bezproblémové ani bezstarostné, občas jsem probrečela hodiny v kuse, ale i přes to všechno se těmto prázdninám nic nevyrovná. Za minulé dva měsíce jsem se dokázala nadobro zbavit Zelenookého, naučila se vnímat krásu všech lidí okolo sebe a co je hlavní, získala jsem nového kamaráda. Modrooký není jedním z těch tisíců sympatických lidí kolem, on je... jiný. On mi ukázal, jak naivní jsem byla. Přinutil mě vidět svět takový, jaký je. Na nic si nehraje.
Strávili jsme spolu vlastně celé léto, moc jsme se nevídali s jinýma lidma, a tak je to teď, po návratu do školy, trošku zvláštní. Oba to cítíme, ale oba bojujeme o to, abychom se sobě neoddálili. Ne, nejsme pár. Nikdy jsme spolu nechodili, ač si lidé okolo tvrdí přesný opak. A taky nepředpokládám, že spolu někdy chodit budeme.
Je to ten nejzvláštnější vztah, jaký jsem kdy s někým měla, a taky pro mě znamená hrozně moc. Nedovolím, aby se ono pouto zpřetrhalo. Žiju každý den naplno, každou chvíli, každou minutu... Překonávám překážky a posouvám se kupředu.
.

Životem pokojně si kráčím

3. srpna 2011 v 0:39 | Sayuri
Ráda chodívám jen tak po městě, bez určeného cíle. Bezmyšlenkovitě bloumám ulicemi, sem tam zapadnu do obchodu, ikdyž vím, že si odtamtud s sebou stejně nic neodnesu. Sluchátka mám vražená v uších, hudba mi proudí do těla a můj blažený úsměv se nikdy nezkřiví v mrzutý obličej. Tohle léto mám důvod se smát.
Petr má modré oči, takže aby to mělo tu svou poetičnost, budu mu říkat Modrooký. Nakonec, zní to takhle opravdu lépe a hodí se to pro barvité líčení situací.
Není vztah jako vztah. Vždycky jsem se toho bála, svěřit se někomu jinému, sdílet s ním své pocity. Vyrovnávala jsem se se vším sama a bylo mi tak dobře. S Modrookým se to částečně změnilo, dalo by se říct, že jsem díky němu udělala krok dopředu. Co krok, poskočila jsem o dobrých pár metrů. Ale abych vás vyvedla z omylu, že se spolu máme idylicky jako v pohádkách, povím vám, jak to celé je.
Ano, zažili jsem spolu noc, na kterou v životě nezapomenu a která přebila všechny minulé. Bylo to tak intenzivní, plné chtíče a zároveň něžnosti, dravosti i romantiky. Další dny poté jsme společně chodili ven, bavili se, ale... vždycky příjde ale... oba dva jsme cítili, že to je takový vztah nevztah. Tuším, že ani jeden z nás na to nebyl připravený, protože oba dva jsme si zažili dost tvrdé období. Věděli jsme, co to mezi námi je. Navzájem jsme si pomohli, jeden druhého vytáhli ze tmy, dontili se vidět světlo. Tohle nás sblížilo více než všechno ostatní... přesto jsme věděli, že se cítíme spíš jako kamarádi, než dva lidé, kteří mezi sebou mají něco víc. Utvořili jsme si svůj vlastní svět a když jsme spolu, tak žijeme v něm. Kašleme na okolí.
Nikdo o nás netuší. Lidé mají řeči, říkají, že spolu chodíme a to všechno kolem. Ne, takhle to s námi není a my vám nehodláme vysvětlovat, jak to ve skutečnosti je. Lidé uvěří i té sebemenší lži, avšak když jim říkáte pravdu, nevěří vám ani slovo. Tak už to holt bývá. S Modrookým předpokládáme, že v září, až začne škola, to už nebude takové, jaké to je teď. Od začátku jsem to věděla a jsem na to připravená. Nikdy nezapomenu z čeho všeho mě dostal. Nedokážu si představit, že bych teď třeba spala a zdálo se mi o Zelenookém. Po šestnácti měsících mám opět klidné spaní.
.

Věci nepředvídatelné, až nemožné

20. července 2011 v 13:07 | Sayuri
Věci se mění každý den, občas k horšímu, jindy zase k lepšímu. Svět nejspíš usoudil, že já už měla toho horšího dost, a tak mi do cesty postavil Petra.
Ten den, kdy jsem s ním šla ven, se vše změnilo. Nikdy předtím jsem nepotkala člověka, se kterým by se mi takhle lehce povídalo, kterému nemám problém svěřit všechny své pocity. On není ani zdaleka takový, jako byli všichni před ním, on má v sobě onu sílu. To záhadné, co vás praští do očí ještě předtím, než vůbec zjistíte, jaký typ člověka to je. Opět jsem se přesvědčila - nevěřte všemu, co se říká.
Byli jsme venku, bavili se, nostalgicky rozjímali nad životem. On pak odešel s partou do kina a já šla za tou svou do hospody. Poté přišla největší náhoda (nebo jak to nazvat) v mém životě. Po cestě z hospody, kolem půlnoci, jsem dostala hlad, tak jsem to vzala oklikou. Cestou domů, s hamburgerem v ruce, jsem Petra potkala. Kdybych z té hospody odešla o třicet sekund později, nikdy bych ho nepotkala... Nikdy bych s ním nešla domů, nikdy by mi neudělal to skvělé kafe, nikdy by mě neprosil, ať ještě neodcházím, nikdy bychom se nepolíbili, nikdy bychom... pokračování je vám snad jasné. Bylo to to absolutně nejnádhernější milování v mém životě.
Nikdy bych nevěřila, že potkám někoho, s kým zapomenu na Zelenookého. Už týden jsem na něj ani nepomyslela a když mi zase napsal, nerozbušilo se mi srdce, naopak. Všechno v hlavě se mi poskládalo dohromady. Otevřela jsem oči a najednou jsem to viděla. Cítila jsem, jakoby se něco rozbilo a mně to došlo. Po tom, co jsem zažila s Petrem, to už nikdy nebude stejné. Kdysi bych litovala, že jsem o ten pocit přišla, ale kdysi není teď. Já jsem... šťastná.
.

Přežraná

9. července 2011 v 22:00 | Sayuri
Uuuf. Dneska se prohlašuji za nejlínějšího člověka na světě. Nebyla jsem schopná vstát, abych došla do kuchyně a tam si uvařila nějaké jídlo, tak jsem sedla k netu a objednala si nudle z prodejny, která sídlí přímo naproti našemu baráku. Pěkně mi je donesli až před dveře a já nehla ani prstem. Jo vlastně - musela jsem vstát a zaplatit, ale to jsem nakonec zvládla.
Neměla jsem to do sebe tak cpát, teď jsem nafouklá jako koule. Doufám, že někdy splasknu, nehodlám chodit s břichem, které má dvakrát větší objem než obvykle. Naštěstí jsem ale do sebe něco dostala, ráno jsem totiž nebyla schopná spolknout ani sousto...
Včera po opravdu dlouhé době jsem se sťala jako doga. Mírně se za sebe teď stydím a doufám, že pán, který v dané hospůdce čepuje piva, mě má pořád stejně rád jako kdysi. Nic jsem mu vlastně neudělala, dokonce jsem odcházela po svých a to docela vzpříma a rovně, žádné zatáčky. A ještě k tomu jsme mu tam s kamarády nechali celkem slušný obnos. Tak proč se na mě sakra tak divně šklebil, když jsme odcházeli? Asi tam zajdeme zase zítra, urovnat situaci... Muhehe!
Včerejší noc - spíše dnešní ranní hodiny - byla opravdu skvělá, užila jsem si ji. Ani nevím, proč jsem se tak opila, prostě jsem to potřebovala. Ne, kecy, vím moc dobře proč, ale je to zoufalé. Avšak abych se vrátila k dnešnímu ránu. Zkušenost do života: nikdy, NIKDY nejezte activii, když se necítíte dobře kvůli alkoholu, protože skončíte s hlavou v záchodě. Člověk se chce nasnídat a ono mu to se žaludkem udělá tohle. A to jsem si myslela, že už jsem z toho vyrostla. Takže ne, nevyrostla.
Nějaká pozitivnější zpráva? Moje snaha opalovat se se začala vyplácet, už mám mírný nádech hnědé. Nejspíš to vidím jenom já, ale časem si všimne i okolí, však počkejte.
Dnešní večer hodlám být za zoufalce - jdu si sestavit emoční tracklist, který budu poslouchat tři hodiny dokola, pustím si do pozadí nějaký šíleně kýčovitý romantický film a pobrečím si nad životem. Ráno se probudím a všechno bude jako v každý jiný, průměrný den.

Relaxace

7. července 2011 v 11:42 | Sayuri
Včerejšek jsem si náramně užila. Po dlouhé době jsme se sešli jenom já a můj blízký kamarád, se kterým nemám moc možností se vídat, protože studuje na jiné škole, bydlí na druhém konci města a obyčejně nemá moc času. Tentokrát si ho ale našel, tak jsme společně zašli "na jedno".
Samozřejmě, že se to neobešlo bez komplikací, to bych přeci nebyla já. Jelikož byl svátek, celkem jsem počítala s tím, že naše oblíbená hospůdka bude mít zavřeno - taky že zavřeno měla. Rozhodně jsem ale nečekala, že nám zavřou i naši jistotu, hospodu Rock. A to ne jenom na svátek, ona už bude zavřená permanentně! A máme po srandě. Pěkně nám zkomplikovali život, protože tohle je jedna ze dvou hospod ve městě, kde nalijí pod osmnáct, ty ostatní si to opravdu hlídají. Nepočítám takové ty rádoby "hospody", kde ředí pivo vodou a chtejí za to osmadvacet korun, to ani náhodou. Nakonec jsme ale měli štěstí v, kdo by to byl čekal, kavárně. Holka vypadala, že je brigádnice a je vděčná za jakýkoliv kšeft. Tak jsme jí ho tam udělali. Nevýhoda kaváren je, že zavírají kolem deváte, tak jsme se holt museli zvednout.
Rozhodli jsme se to vzít přes náměstí, kde je rychlé občerstvení, a během té, snad pěti minutové, cesty kolem nás projela tři policejní auta. Tak jsem si říkala, že je možná dobře, že teď nesedíme někde zapadlí v hospodě, protože to vypadá, že se chystají zátahy. Naše drahá policie nejspíš opět nemá co dělat.
Večer jsem si užila, konečně po dlouhé době jsem neměla zbloudilé myšlenky. Nejdřív s námi měl jít i Petr (ten nový, zvláštní kluk, se kterým jsem se seznámila), protože zná mého kamaráda, ale nakonec mu do toho vlezla brigáda. Zato mi slíbil, že příště už rozhodně půjde, takže téhle šance hodlám využít!
Pořád mi přijde, že on si vůbec není jistý ve vztazích. Není se čemu divit, je celkem populární a holky ho většinou chtějí jenom jako trofej, ne jako kluka na dlouhodobější vztah. Nemá být tak milý a sympatický! Čas ukáže. Přes to všechno... jsem opravdu idiot, nemusíte mi to říkat... mě za každé situace napadne, jak by se zachoval Zelenooký. Je to už na ránu, já vím, já vím. Snažím se na něj nemyslet. Není to jednoduché, ale docela se mi daří, zlepšuji se. Jsem zvědavá, jak to všechno dopadne.

Rozptýlení

5. července 2011 v 17:06 | Sayuri
Poznala jsem nového kluka. Je to zvláštní, protože on je úplným opakem Zelenookého - tmavé vlasy a oči, spíše uzavřený do sebe, předtím než něco vůbec řekne, tak o tom popřemýšlí a navíc, má skvělý hudební vkus. Už si ani nepamatuju, kdy mě někdo takhle zaujal. Dokonce mi i sám píše, ale já, přes to všechno, mám obrovské pochybnosti.
Nenávidím ten hlodavý pocit, který mám zabudovaný v sobě. Ten pocit mě nutí srovnávat všechno a všechny se Zelenookým. Snažím se ho potlačit, zabránit mu, protože já vím, že pokud tady pořád bude se mnou, nikdy se nepohnu dál... Nejhorší na tom všem je, že já vím, že on (jmenuje se Petr) by pro mě byl pouhou náhradou, rozptýlením, a to já nechci. Tohle si on nezaslouží. A navíc mi přijde, že i on v sobě svádí těžký vnitřní boj, jakoby se taky snažil od někoho se odpoutat. Nechci si s ním jenom hrát, to je neskutečně podlé.
Možná se pletu, třeba právě on by mi dokázal dát to, co mi Zelenooký nikdy nedal. Být mi tím, kým mi Zelenooký nikdy nebyl, a taky se vší pravděpodobností nikdy nebude. Mám to zkusit? Vytvořit si vztah s někým jiným...? Bojím se. Mám strach otevřít se někomu jinému, vždycky jsem si chránila své soukromí. Zelenooký je jediný, koho jsem si pustila blíž k tělu, a jak to skončilo. Ale život je plný překvapení, nejspíš bych to měla risknout. Nakonec to třeba bude fajn, po sto letech budu mít normální vztah.
Já se z toho nejspíš zblázním. Ale pozitivní informace? Zatím se držím a každý den cvičím, jsem na sebe hrdá. Opravdu to pomáhá, pročistím si hlavu a hned se cítím daleko lépe. Doufám, že mi to vydrží aspoň do poloviny prázdnin. Taky můj plán se čtením pokračuje celkem úspěšně. Třeba právě teď vedle mě leží rozečtený Evžen Oněgin, ruská literatura byla vždycky mou slabostí. Zůstává však faktem, že ať dělám, co dělám, vždycky mi do myšlenek skočí Zelenooký a já na moment ztratím koncentraci. Ale už jsem na to lépe, zvládám to. A jsem odhodlaná to zvládat celé prázdniny, užiju si je na sto dvacet procent!

Objetí na rozloučenou

3. července 2011 v 17:44 | Sayuri
Opravdu stojí za to věřit až do posledního momentu, do poslední možné sekundy, protože nikdy nevíte, co se může stát, a jak se věci mohou nečekaně otočit o sto osmdesát stupňů. Opět zasáhl osud, znovu jsem se přesvědčila, že musí existovat nějaká vyšší síla, která mě má nejspíš dost v oblibě. Není to žádná velká věc, vlastně docela prkotina, pro ostatní úplná stupidita, ale pro mě znamená hrozně moc. Pocit jistoty, vědomí, že nejsem sama a že on... mě má přeci jen rád.
Třicátý červen. Den, kdy naposledy uvidím Zelenookého, kdy se s ním můžu naposledy zasmát, naposledy ho obejmout... a potom jen přežívat dva měsíce prázdna. Ten den pršelo a nevypadlo to, že hodlá přestat, ale já byla odhodlaná na tu očekávanou akci jít. A taky že jsem šla, čehož jsem později rozhodně nelitovala.
On byl celý večer u grilu, takže měl dost práce, ale nedělalo mu problém konverzovat se všemi okolo. Šla jsem si koupit pivo - první, druhé, třetí... o pár piv později jsem raději přestala počítat. Většinu času, co jsem tam byla, jsem stála u grilu a bavila se s ním. Občas někdo přišel, bylo nás víc, potom zase měl moc práce a já se šla bavit. Užívala jsem si to, byl to ten typ situace, který vám absolutně vyhovuje tak, jak je. Byla jsem spokojená.
S holkama jsme se domluvily hned na další den, že si uděláme Harry Potter maraton. Všech sedm dílů za jeden den. Pozvaly jsme i Zelenookého. Slíbil, že příjde a taky měl donést první čtyři díly. Jásala jsem, uvidím ho i další den! Všechno ze mě spadlo, ale já (už v mírném pocitu opilosti) ho stejně chtěla obejmout a přinutit ho slíbit mi, že na sebe bude dávat pozor.
Kolem druhé ráno už většina lidí odešla (hlavně kvůli tomu počasí), což nikomu nevadilo. Všichni byli stejně mrtví, byl to doopravdy náročný den. Čekala jsem na příležitost, kdy budu jen já a on, ale... ona nepřišla. Byla jsem nešťastná, když jsem odcházela, mně nestačilo pouhé čau. Všechnu naději jsem vkládala do dalšího dne, avšak?
Ráno mi přišla sms, že se nedostaví na maraton. Urychleně jsem zaimprovizovala a řekla mu, že potřebujeme ty první díly, že si pro ně přijedu. Vytáhla jsem kolo, nedbala trvalého deště a vyrazila za ním. Donesl mi je dolů, před barák. Po krátkém rozhovoru jsme se oba zasekli, ani jeden jsme se nechtěli otočit. Roztáhla jsem ruce k obejmutí a on vypadal, že... je rád. Objali jsme se, pevně jsem ho zmáčkla a naposledy ucítila tu jeho vůni. "Užij si prázdniny," řekla jsem mu jen a pustila ho. Usmál se a každý jsme se dali svou cestou.

Náročný červen

29. června 2011 v 21:03 | Sayuri
Žiju. Jásejte a tleskejte, po volejbalovém turnaji jsem celá a nemám ani odřeninku. Ten naražený prst se nepočítá. Absolutně nechápu proč jsme se my, které neumíme pomalu ani přehodit míč přes síť, přihlásily do turnaje. Ale svůj účel to splnilo - aspoň jsme se celý den nenudily.
Zítra nastává den D. Pro většinu je tímto dnem myšleno vysvědčení, u mě to je ale něco jiného. Vysvědčení neřeším, jelikož mám čtyři dvojky, takže úplná spokojenost. Doufám, že vy máte něco podobného a pokud to je horší, že nemáte žádné problémy doma. Není nic horšího než před prázdninami naštvaní rodiče. Ale zpět k mojemu dni...
Zítra je ona dlouho očekávaná akce na ukončení školního roku. Všechno se zatím vyvíjí dobře, až na malilinkatý detail a to, že má zítra, promiňte ni ten výraz, chcát jak hovado. A to by opravdu nebylo dobré, to ne. Už jsem s kamarády domluvená a myslím, že bychom šli i za toho deště, ale... Nebylo by to ono.
Děsím se představy, že zítra to je naposled na celý jeden (spíše ale dva) měsíc(e), kdy uvidím Zelenookého. Bolí to jenom když na to pomyslím, co teprve až to přijde! Nehodlám se tím ale kvůli němu užírat, nebudu sedět doma a nechat se ovládat svými sny a vzpomínkami. Copak by to byly nějaké prázdniny?
... Sice si tohle všechno říkám, ale nemám ani páru, jak se toho zvládnu držet. Každý večer před spaním se bojím, že se mi o něm bude zase zdát. Což se stává poslední dobou častěji a častěji. Možná to je nějaká předzvěst nového začátku. Už dlouho jsme se nepohádali, je to takové... jiné. Říkáme si své názory, nebojíme se toho, co ten druhý na to řekne, protože my dva si padneme do noty. Chápeme se navzájem. Je to krásný pocit, nechci ho ztratit. I kdybych měla navždycky žít s vědomím, že on nikdy nebude můj... Všechno je lepší, než kdybych ho měla úplně ztratit. On je důvod, proč se snažím dosáhnout svých cílů, on je moje motivace. Opovrhuje lidmi, kteří sami nic nedokážou a mně tohle opravdu pomáhá. Díky němu jsem stále víc a víc sama sebou.

Navždy milovat

15. června 2011 v 21:13 | Sayuri
Existuje snad něco krásnějšího, než věčná láska? Ten hluboký cit, který nikdy neskončí a překoná vše, co se mu postaví do cesty. Síla, která vás zevnitř naplňuje a dodává vám odvahu jít dál, doprovází vás na cestě životem. Oheň v hlubinách těla, věčný oheň, planoucí, nezničitelný.
Dva měsíce prázdnin. Osm dlouhých týdnů, kdy ho neuvidím. Šedesát dnů, ve kterých budu mít pouze vzpomínky na něj. Já... potřebuju ho vidět. Sledovat a hodnotit jeho chování, smát se mu, ječet na něj. Nikdy jsme se o prázdninách neviděli, ale nikdy jsme to ani nepotřebovali. Kolik se toho za ten rok změnilo, až mě to všechno děsí.
Zaposlouchejte se do slov. Jako by si přečetli moje srdce a napsali to celé podle mě. Až mi to bere dech, jak moc to sedí... Budou to náročné prázdniny, hlavně psychicky náročně, ale už mám vymyšlený plán.
Každý den si dám nějakou jízdu na kole, na uvolnění, a abych na něj pořád nemyslela. Nejenom, že mi to pomůže urovnat si myšlenky (ostatně, mám na to dva! měsíce), ale taky zlepšit fyzickou kondici, se kterou jsem na tom, upřímně, dosti bídně. Dám se zase do čtení. Kdysi jsem byla schopná přečíst dvě knížky za týden, poslední dobou se moje schopnost hltat text rapidně zmenšila. Musím dohnat, co jsem zameškala.
Mám jedno takové dětinské přání. V den vysvědčení pořádá naše škola akci, na závěr školního roku. Znáte to, všichni večer přijdou, opijou se buď ze smutku nad známkami, nebo z euforie nad tím, jak dobře dopadli. Já budu ta druhá možnost, naštěstí. Ke konci, až budu odcházet... chtěla bych ho potkat, pevně ho obejmout a říct mu, ať na sebe přes ty prázdniny dává pozor. Znáte ty loučící se scény z filmů? Jo, tak nějak by to mohlo vypadat. Ach, jsem tak naivní, až to bolí. Prostě mu chci říct, aby se mu nic nestalo... Abych se po prázdninách zase mohla podívat do těch uhrančivých zelených očí.

Stav: vygumováno

29. května 2011 v 22:07 | Sayuri
Arthur Rimbaud už ve dvaceti neměl co říct, protože prý "jsem světu vše vypověděl". Já bych pár věcí ještě našla, ale neumím je podat tak, jak bych si přála. Tak, abych byla spokojená. Pech.
Poslední dny jsem se uchýlila k mojí drahé utěšitelce hudbě. Vždycky pomůže, nikdy nezklame, najdete v ní porozumění a povzbuzení. Stejně tak v knihách. Představte si, že držíte v ruce knihu, kterou někdo napsal před tisíci lety, ještě před naším letopočtem. Je až dechberoucí, že se tyto rukopisy vůbec dochovaly! Mrzí mě, že literatura v poslední době takto upadá. Všichni ji berou jako povinnou četbu, něco, co mají přikázáno přečíst, aby nedostali za pět. Ale knihy přeci nejsou o povinnosti... Kolikrát vypráví příběh, tak neskutečně se podobající vašemu životu. A pokud stejně takovou knihu nemůžete najít, nic vám nebrání v tom ji napsat.
Jo, napíšu román! Mám představu, pár nápadů. Ale bude to práce, nekonečná dřina. Nevím, jestli budu úspěšná, ale budu se snažit, dám do toho díla své srdce. Bude to můj příběh, skrytý v hlavní zápletce. Nemyslete si, že jsem naivní holčička s idylickými sny. Z těch jsem už dávno vyrostla. Tohle je životní dílo, možná ho nikdy nedokončím. Ale bude moje, jenom moje. Já budu vědět, co vyjadřuje, pohltí mě, moji duši. Tak.
Ještě jedna věc. Potřebuji se svěřit, zase se budu opakovat, zase budu otravná, protože se zase jedná o něj. O Zelenookého. Kdy jsem o něm mluvila naposledy? Jo, už si vzpomínám. Tak od té doby... Trošku se změnila situace, právě teď jsme (opět) v bodě kamarádů. Pokud se tedy tomu dá tak říkat. Ale víte co? Už mě to nebere, jako kdysi. Protože já nyní vím, že kdybych chtěla, měla bych ho. Faktem je, že kdyby chtěl on, tak by mě taky měl. Možná by malým háčkem mohlo být, že nemyslím vztah, ale pouze tu fyzickou část. Ehm, no nic. Dám si pohov, budu volná. Zaměřím se na extravaganci a improvizaci, peace.

Chcípnout a shnít, třeba na kompostu.

20. května 2011 v 21:28 | Sayuri
Celý svět si něco přeje nebo přesněji, všichni lidé mají své sny. Vytvářejí si je, rádi se k nim vrací, nebo do nich spadnou, když potřebují alespoň na chviličku zdrhnout z reality. Stejně tak trpí lidé nějakým vnitřním pocitem, že právě ta jejich přání se promění ve skutečnost. Bude to všechno nádherné, čeká mě život, ve kterém budu zaopatřena, budu mít přítele, který je hodný, milý, krásný, charismatický, chytrý a nemá jedinou chybičku. Pche, kecy.
Slátanina vytvořená sentimentálními existencemi. Mám své sny a přání, a taky doufám, že to budu právě já, komu se splní. Dělám pro to maximum, ale krucinál, výsledky nikde. Tak kde to jako jsme? Je mi jasné, že štěstí ani lásce se poručit nedá, ale člověk přeci taky nemůže mít věčnou smůlu... nebo snad ano? Protože pokud může, tak právě já jsem přímo ukázkový případ - pro zastrašení okolí. Jako vždycky. Věčný snílek a zároveň ironik, který nevěří ničemu než svému vlastnímu úsudku a zkušenostem. Moje výhoda? Mám ráda oheň, takže mi nevadí, že se spálím. Ikdyž se často pálím na těch samých místech, v té samé situaci, a se stejnýma lidma. A víte vy co? Zvyknete si na to.
Moji skěle úžasnou náladu právě teď podporuje pár velmi znepokojujících faktů, a to: blíží se konec školního roku = do prdele. Nějací tupci (sousedi) mi pod okny pouštějí neskutečně sračkoidní hudbu = jděte s tím do prdele. Maličkosti, ale co takhle třeba...? Zelenooký má garden party a hádejte kohopak si pozval, a kdopak to pozvání přijal! Áno, správně - naše úžasná Adélka! (Nemám absolutně nic proti osobám, které nosí tohle jméno - a ne, tohle není ironie, prosím.) Použila bych teď další expresivně zabarvený výraz, ale nechci sklouznout na úroveň sprostých slov (...pozdě).
A tak si jakože žiju. Mám fajn život, takový hrozně zajímavý a akční. Každý den se stane něco velkého, musím zachraňovat svět, pomáhám lidem v nouzi, zabíjím záporné hrdiny příběhu. Jo, a taky strašně ráda lžu a vymýšlím si, což vám určitě ještě nedošlo.
Víte, co je nejlepší na ironii? Že ji můžete použít naprosto v každé situaci. Prostě vezmete vaši dechberoucí větu a úplně ji otočíte. Někdy je sice problém poznat, kdy člověk mluví ironicky, a kdy ne, ale co už. Když se něco dělá, má se to dělat pořádně. A toho infantilního obrázku si nevšímejte, nejdřív jsem měla totiž v plánu napsat strašně dojemný článek, ale prostě jsem se vytočila, takže smůla, nic nebude.
S láskou, vaše věčné Štístko. (Pche, to tak.)

Mluvení před publikem

5. května 2011 v 8:50 | Sayuri
Tak vítr zafoukal a odvál pryč všechny mé smutky a špatnou náladu. Alespoň tedy z větší části. Ve škole se mi začalo poslední dobou dařit, a přesně podle mých očekávání se to projevilo i v mém osobním životě. Neobjevil se sice nikdo nový, ale všechny mé vztahy a přátelství se daly do kupy a poslepovaly se.
Potřebovala jsem počáteční impuls a taky jsem ho dostala, a od té doby mi celkem dost věcí vychází. Jsem na bodě, kdy nejsem ani šťastná, ani nešťastná. Jsem jednoduše spokojená. V pátek jedeme se třídou na výlet do Tater, přes celý víkend. Těším se na ten úžasný osvěžující čerstvý vzduch, na naše neskutečně trapné, sprosté vtípky, které jsou u nás tak nebývale populární, na grilování a výšlapy, na aquapark. Užiju si to každou buňkou mého těla, nestává se totiž často, že jsme jako kolektiv takhle spolu.
Nemám ráda mluvení před publikem. Zjistila jsem to nedávno, při jednom projevu. Jsem nervózní, hlas mi přeskakuje a často opakuji to, co jsem už jednou řekla. Možná to bylo tím, že jsem nemluvila česky, nýbrž neměcky, ale to přeci není žádná omluva. A nejhorší na tom je, že mě to zítra čeká zase. Dvě minuty úvodní řeči v němčině před obrovským publikem. Nejspíš si říkáte, že dvě minuty, pche, co to je! Ale je to jinak. Já reaguji na ostatní, kteří mluvili přede mnou, takže si ten projev musím vymýšlet za pochodu. Absolutní míra improvizace. Umřu. Normálně z toho umřu, jak budu nervózní. Chci to už mít krásně za sebou... Těším se na ten pocit, který se dostaví až dořeknu poslední větu, poslední slovo, poslední slabiku! Budu zase volná a přísahám, že už se nikdy nezamotám do něčeho takového! Nedokážu uvěřit tomu, že jsem s tím souhlasila. To jsem určitě v tu chvíli nemohla být já.
Teď se tady klepu, myslím na nejhorší, snažím se doufat v nejlepší... a moc mi to nejde, abych řekla pravdu. Potřebovala bych přijít na jiné myšlenky, najít si nějakou jinou věc, na kterou bych myslela, a ze které bych nebyla nervózní. Ano, vím, že jsou na světě daleko horší věci, ale tohle je mi teď absolutně na nic. Já tam umřu. Naférovku.

Prvomájové změny

1. května 2011 v 13:38 | Sayuri
Už nedoufám v polibek pod třešní. Dneska ve dvě ráno jsem si ještě myslela, že to začíná být všechno fajn, že tenhle rok přeci jen bude za něco stát. Ale asi jsem se spletla. Od rána se všechno pomalu rozpadá na malé kousíčky, které se zabodávají hlouběji a hlouběji do mého srdce.
Když je něco idylické, musí se to zaručeně pokazit. A začne se to kazit v momentě, ve kterém to čekáte ze všeho nejmíň. Strávili jste skvělý večer a noc s kamarádkou, smály jste se společně všem ožralým, kteří neodhadli míru. Trošku vám sice rozhodí náladu Zelenooký, který se utápí ve svém neštěstí kvůli... ní, protože si myslí, že ho nechce. Vy si ale dokážete udržet svou flegmatickou náladu a neřešit to. Místo toho se seznamovat s novými lidmi, bavit se, smát se. Do rána je všechno fajn, sice trochu nadáváte, když vás vzbudí nějaká banda, která hraje dechovku, protože sousedovic kluk má narozeniny. Kdyby to aspoň nebylo v půl sedmé ráno... Potom nastává strastiplná cesta domů od kamarádky - na kole a v dešti. Od té doby jsem promrzlá a už asi nikdy nezískám zpět svou klasickou tělní teplotu. Což ale stejně pořád byla ta lepší část dopoledne. Napsal mi můj nejlepší přítel, všechno bylo v pohodě, normálně jsme se bavili, jako vždycky. Potom ale najednou úplně obrátil, prý jestli jsem se tam bavila s jednou holkou a na co jsem se jí ptala, že to bylo tajemství... Nikdy jsem neviděla kluka takhle vyšilovat, a navíc kvůli takové blbosti. Jenom jsem se jí zeptala, co že to má za nový objev a on hned na mě takhle vyjel! Opravdu netuším, co za problém má teď.
Šťastný první Máj, lepší jsem v životě nezažila... Poslední polibek jsem dostala asi půl hodiny před půlnocí... to taky opravdu potěší. Aspoň uschnu a všichni ode mě budou mít klid, když už jim nedělá problém po mě ječet. Doufám, že vy si první Máj užíváte úplně jinak než já. Šťastně.

Spokojit se s málem

28. dubna 2011 v 20:20 | Sayuri
Pořád mám tolik volného času... a pak nestíhám. Kdybych se konečně naučila dělat věci hned a neodkládala je na poslední chvíli, byla bych na tom teď daleko lépe. Každý máme nějaký ten zlozvyk, ale u mě to přesáhlo přímo ve vlastnost, známou jako lenost.
Lidé a jejich povaha. Čeho si na člověku nejvíce cením? Poslední dobou to bude skromnost, vlastnost, která je mnoha lidmi nedoceněna a přehlížena. Určitě neplatí, že když je někdo skromný, musí být zároveň i nevýrazný. Jen nemá potřebu se s něčím chlubit světu kolem sebe, vystačí si s málem, často povzbuzuje své okolí, a dodává do životů ostatních světlo. Je fajn znát takového člověka. Je proto škoda, že se v mém okolí vyskytuje řada lidí s naprosto odlišnou povahou. Osoby, jež by skromnost potřebovaly jako sůl - staří známí egoisté. Tolik krásných slov pro ně čeština má - narcisté, namyšlenci, nafoukanci... Jakékoliv slovo, které souvisí se sebestředností. Nikdy jsem nepochopila mentalitu takových Američanů, kteří příjdou, všem oznámí jak jsou skvělí a nejlepší, a myslí si, že se celý svět bude řídit jen podle nich.
Povaha je důležitá věc, podle ní posuzujeme každého člověka poté, co ho poznáme. Někdo nám sedí, jiný se nám protiví, ale každý člověk má na světě někoho s kým si padne do noty. Čímž se dostáváme k dalším lidským vlastnostem, jako jsou přizpůsobivost a tolerance. No tak, nemůže být vždycky jenom po vašem. Hledat kompromis, vyslechnout si druhého a jeho názor, nelpět úpěnlivě na tom svém, takhle bychom se nikam nedostali. Pravda, moralizovat by mi šlo, ale v prvé řadě musím začít u sebe. Všichni bychom měli.

Chvilka nostalgie

14. dubna 2011 v 22:17 | Sayuri
Dneska se mi zdál hrozný sen. Pravděpodobnost, že se vyplní je sice skoro nulová, ale kdyby se to přece jen stalo, úplně by to změnilo můj život. Nepamatuju si detaily, ale hlavními postavami byli Zelenooký a moje skvělá kamarádka. Ve skutečnosti se tito dva lidé nemůžou absolutně vystát, avšak ve snu to bylo úplně naopak.
Viděla jsem všechno - jak se společně baví, drží se za ruce. Jejich propleté prsty, ten červený prstýnek na ruce mojí kamarádky. Jejich spokojené úsměvy a sentimentální pohledy. Jejich tváře, tak blízko u sebe. Jejich rty. Polibek... Před očima se mi začaly míhat obrazy. Záblesk na jeho zelené oči, na úsměv mojí kamarádky, vlasy povlávající ve větru. A další a další hladové polibky.
Au, tak tohle koplo. Často se mi zdají sny o něm, ale vždycky jsem tam byla já jako jeho láska! Žádná jiná, já. Pořád a pořád mě někdo zkouší. Zdají se mi takovéto sny, Zelenooký mě provokuje... Nejdřív mě ignoruje, potom se zase o mě zajímá tak moc, že to je až otravné. Chodíme spolu na zmrzlinu, smějeme se trapným vtípkům, ryjeme do sebe. Čas od času se všechno kolem nás jakoby zastaví a jsme zase na chvilku v tom našem jedinečném světě. Na sekundu, na dvě, a potom se to rozplyne jako pára nad hrncem.
Myslím si, že každý člověk má na světě jen jednu pravou lásku. Někdo ji zatím nehledá, další ji nemůže najít a jiný ji už zase našel. Pouze jeden jediný člověk ze všech lidí kolem. Takový, pro kterého byste byli ochotni i zabít. Jen jeden jediný z těch všech postaviček, které vám kdy prošly životem. Teď jen záleží na tom, jestli si to uvědomíte a budete o něj bojovat, nebo ho necháte jít. Otázkou je, jestli to platí oboustraně. Pokud on je stvořený pro mě, znamená to, že já jsem tady pro něj? Možná ano, ale co když...
Nedá se říct, že bych hledala, Zelenookého mi osud tak nějak sám vtlačil do života. Pamatuju si časy, kdy nám bylo jedenáct let. Byli jsme ještě děti a já ho neměla zrovna v lásce. Byl výbušný a cholerický, rád všem odsekával a pořád si zarputile stál za svým. Byly s ním jenom samé problémy, byl nepoučitelný. Potom se to všechno změnilo. Tyhle vlastnosti má pořád, ale mně jako flegmatikovi to nedělá sebemenší problém snášet. Nikdo nechápe, jak jsem schopná si v každé situaci udžet svůj pověstný stoický klid. Upřímně? Taky to nechápu.

Myšlenky před spaním

10. dubna 2011 v 19:21 | Sayuri
Bojovala jsem proti němu, snažila jsem se ho zastavit. Bránila jsem se mu, ale on to opět dokázal. Zase se mi dostal do hlavy, stejně jako tolikrát předtím. I přes všechnu moji snahu jsem ho nedokázala zastavit. Byla to jen chabá náhražka, ale i ta mi stačila k rozjetí kolotoče vzpomínek a úvah o budoucnosti.
Navzdory tomu všemu, co jsme spolu zažili, jsme k sobě nikdy nedokázali najít cestu. Spadli jsme do toho moc rychle... Nestihli jsme se ani vzpamatovat, abychom s tím něco udělali, a najednou už neexistovala žádná možnost návratu. Ocitli jsme se v kolotoči plném bolesti a nenávisti, ale na druhou stranu taky porozumění a lásky. Byl to náš vlastní svět, pro ostatní neviditelný. Mě říkali, že jsem blbá, jemu zase, že nemá soudnost. On měl pověst hajzla a svině, já jsem byla za tu hodnou holčičku, kterou nemůžete pomlouvat, protože na ni nic nemáte. Jeho pozice se moc nezměnila, ta moje o stoosmdesát stupňů.
S ním, se Zelenookým, jsem zažila snad všechna poprvé, která zažít šla. Paradoxně ale ne to jedno největší. Osud se tomu sám musel postavit do cesty, jinak si to vysvětlit nedokážu. Nejspíš to tenkrát prostě nebyl ten správný čas. Zvláštní je, že se každému z nás do života zapletl jiný člověk, se kterým žádný problém nebyl. Ne že bychom si to později dostatečně nevynahradili...
Někteří lidé vám projdou životem a vy si jich ani nevšimnete. Jiní ve vás něco zanechají a něco si odnesou. Avšak pár z nich se vám zaryje hluboko do srdce a už se nikdy nepustí. Musí vám být jasné, kam spadá on.
Nikdy jsem nelitovala jediné sekundy s ním strávené. Všechno jsem prožívala naplno, protože už tenkrát jsem věděla, že to skončí stejně náhle, jako to začalo. Samozřejmě, že jsem se nespletla. Do života mu vrazila jiná holka. Jen tak, ze dne na den. Nevěřila bych, že někdo jako on se může zamilovat. Možná jsem ho vůbec neznala... To, co ona s ním provedla se nedá popsat slovy. Už to není můj Zelenooký, je to její postavička, která skáče, jak ona píská. Je mi ho líto. Mezi námi se utvořil nový vztah - já jsem jeho vrba a jistota, která ho nikdy nezklame. Člověk, na kterého se kdykoliv může obrátit a on bude poslouchat. Snad se tomu říká... přítel?

Absolutně ztracená

8. dubna 2011 v 19:17 | Sayuri
Hektický týden je konečně za mnou, ikdyž jsem si myslela, že nejspíš nikdy neskončí. Testy, zkoušení, kompozice... začíná toho na mě být příliš. A ještě k tomu jsme já a matika znovu vykopali válečnou sekeru, takže každý den bojuju. Netřeba dodávat, že jsem prozatím všechny bitvy prohrála.
Narazila jsem ve svém životě na jednu důležitou souvislost a to, že můj osobní život je přímo úměrný mým školním výsledkům. Všem je jasné, co z toho vyplývá. Musím se začít učit ještě víc než doteď, aby si i mě našla nějaká ta "láska". Proč v uvozovkách? Za tu dobu, kterou jsem strávila se Zelenookým, jsem se naučila dívat se na tento cit mírně skeptickým pohledem. Je možné, že právě tohle bude můj problém, ale opravdu si nemůžu pomoct. Kvůli všem těm zklamaným nadějím a rozpadlým snům si raději držím odstup a jen tak někoho si k tělu nepustím. Vím, že přijde čas, kdy to budu muset risknout a někomu dovolit vejít, ale teď to ještě není. Až bude ta správná doba a objeví se ta pravá osoba, poznám to.
Což jen tak nebude, protože mám období stresu. Zkouším si najít nějaká odreagování, ale u ničeho nevydržím. Jsem roztěkaná a nervózní a už mě to přestává bavit. Dneska jsem například byla ve škole úplně vygumovaná, což se projevilo na kompozici z matematiky a taky podle toho bude vypadat hodnocení. Raději ho nechci ani vidět. Mám takový pocit, že to bude připomínat jednu slavnou scénu z proslulého českého filmu... "Nepotěšil jste mne, ani já Vás nepotěším!"
Raději na to nebudu myslet. Už tak toho mám nad hlavu a to je pátek večer. Taky by nebylo od věci se vyspat. Nechápu, co chtějí školy dosáhnout tím, že do rozvrhů naflákají nulté hodiny, které začínají v sedm ráno. A potom se učitelé diví, že jim v hodinách spíme.

Pomalý návrat do starých kolejí

3. dubna 2011 v 22:45 | Sayuri
Byla jsem často slepá. Tak slepá, že jsem neviděla věci, které se mi míhaly přímo před očima. Z barevného světa jsem si dobrovolně udělala šedý, rady ostatních jsem brala jako provokaci. Ale dneska, dneska se něco změnilo. Jako by mi před očima prasklo tlusté sklo, které tam celou dobu vadilo, a ke mě pronikly sluneční paprsky. Svit nových nadějí, barevného dne, smysluplného života.
Poslední dobou jsem měla rozepře se svým nejlepším přítelem. Začínalo to hádkami o naprostých prkotinách, ale postupně se to stupňovalo, až jsme došli k vážným věcem. Každý jsme bez obalu řekli, co si o tom druhém myslíme. Po této prudké výměně názorů nastalo ticho - to neskutečně těžké, depresivní ticho. Čekali jsme, kdo ho prolomí jako první, a hlavně, jak ho prolomí. Vydrží naše přátelství tuto krizi? Nebo snad jeden druhého nadobro odpískáme? Napsala jsem mu jako první a on... poslouchal. Jsme na cestě být k sobě blíž, než jsme kdy byli. Bude to těžké. Obnovit ztracenou důvěru, najít odvahu svěřit se, ale my to zvládneme. Je pro mě jako bratr.
Je těžké nechat někoho nadobro zmizet z našeho života. Přestože se už odmítám vázat na Zelenookého, nedokážu ho nechat jít, nedokážu zapomenout. A víte vy co? Já nechci. On je část mě, já jsem část ho. A takhle to už bude, navždycky. Minulost se nedá vymazat - pokud teda netrpíte amnézií. Všechno se navrací do dob, kdy to bylo ještě fajn. Šťastné období, žádné starosti, každodenní záchvaty smíchu a bolesti bránice. Když se bavilo o dospívání, nikdo z nás si nemyslel, že se všechno změní až takhle radikálně. Životem vám projdou nové lidé, jste nuceni změnit svůj pohled na svět, od základů překopat své názory.
Pokud ale máte štěstí, vaše dospělost bude daleko lepší, než dětství. Najdete upřímnější lidi, kteří se vám doopravdy budou snažit pomáhat a bude je zajímat, jak na tom jste. Lidi, kteří vás podrží ve kterékoliv situaci, ať uděláte cokoliv. Lidi, kterým budete časem říkat... přátelé.

Zmrzlina a lelkování

31. března 2011 v 17:20 | Sayuri
Konečně nastaly ty teplé jarní dny, kdy vás každá sekunda ve škole navíc zabíjí, protože vy byste nejradši vyběhli ven a z plna hrdla si zakřičeli. S posledním odpoledním zvoněním se vyhrnete ze školy, nasadíte sluneční brýle a nastavíte tvář proti Slunci. Aspoň nějaký optimismus potom, co jste zjistili, že jste dneska měli 2x delší vyučování než vaši spolužáci... To se mi děje pořád.
Dneska jsem se přesvědčila o jednom mém (pozitivním) tušení. Od té doby, co pravidelně píšu na blog, se mi daleko lehčeji píší jakékoliv slohové práce a eseje - a to dokonce i v cizích jazycích! Včera jsem si třeba absolutně vymyslela jeden rozhovor do němčiny, který jsme měli provést s druhou osobou. Profesor nejenom že prohlásil, že jsem to měla gramaticky dobře, ale taky řekl, že z pohledu skladby věty a slovní zásoby se mu to hrozně líbilo. To celkem potěší slyšet, navíc, když jsem to psala asi pět minut...
Jestli se stalo něco nového? Byla jsem se Zelenookým na zmrzlině. Přátelské zmrzlině, samozřejmě. Nic jiného nepřipadá v úvahu, je tady přece ještě jeho skvělá Adélka! Všichni tvrdí, že si na ni moc věří, že ona je úplně jiná liga a odkopne ho. Já si to sice myslím taky, ale přesto ho podporuji. To přece přátelé delají, n'est-ce pas? Ne, není to nádech ironického sarkasmu, co z té věty čiší, to se určitě pletete.
The voice inside my head. Jo, tak ten hlásek se má fajn. Dneska jsme probírali schizofrenii a povím vám, to je něco šíleného. Neumět poznat rozdíl mezi realitou a fantazií? Pořád vám v hlavě něco mluví a vy to neumíte umlčet, tak si s tím začnete povídat. Ne, že bych si nepovídala sama se sebou, to přece dělá každý. To snad ani nejde, abyste na něco pořád nemysleli. Ale když se vám do hlavy nabourá někdo úplně cizí...? Nemám ráda, když na mě mluví cizí lidé. I kdyby říkali tu nejvíc pozitivnější a potěšující věc. Ale u toho prodavače u zmrzliny mi to nevadí, ten je sympatický a vždycky se pěkně usměje, když tam přijdu. Asi tam budu chodit častěji.

Nevědomky, nebo naschvál?

26. března 2011 v 23:17 | Sayuri
Některé věci se dějí naschvál a aby testovaly vaše sebeovládání. Myslela jsem si to už dřív, ale po dnešku jsem skálopevně přesvědčená. Člověk si představí, co by rozhodně nechtěl, aby se stalo, a ono se to samozřejmě stane. Nebo další možnost, že si představí to, co si nejvíce přeje, a samozřejmě se stane naprostý opak. Už si začínám zvykat, že mě život často stírá.
Aby jste byli v obraze, co že se mi to vůbec přihodilo. Byla jsem k večeru venku, zašly jsme si s kamarádkou na kafe. Přišla jsem domů celá promrzlá a unavená a chystala se do postele. Ale to bych nebyla já, aby mi moje plány něco (v tomto případě spíš někdo...) nepřekazilo. Nečekaně mi začal zvonit mobil a na displeji se objevilo jméno, které jsem čekala ze všech nejméně. Jeho jméno, Zelenookého. Nejdřív jsem si myslela, že mě jenom prozvání, protože se zase někde ožral, ale ono to jaksi nepřestávalo zvonit, tak jsem udělala tu nejinteligentnější věc na světě - zvedla jsem to.
Víte, co ten idiot chtěl? Že byl v hospodě a je mu zima, že je kousek ode mě, jestli se nemůže stavit a já bych mu třeba dala nějakou mikinu! Říkala jsem si, jestli to není záminka, ale souhlasila jsem. Asi za dvě minuty se tu objevil.
Sedli jsme si společně na schody, byli jsme ve tmě, světla nesvítila. Byla jsem na celých sto procent přesvědčená, že se o něco pokusí, a byla jsem rozhodnutá se bránit. Jenomže ona se stala věc, se kterou jsem naprosto nepočítala. Nic. Jestli mě někdy něco vykolejilo, tak dnešek to překonal. Čekala jsem, až někde ucítím dotek jeho ruky... prsty v mých vlasech... jeho rty před mým obličejem... ale k ničemu z toho nedošlo! A ještě to totálně zazdil tím, když začal mluvit o té jeho (představte si takový ten ušišlaný hlas) Adélce. Rezignovala jsem, totálně.
Chvilku mi trvalo, než jsem opět našla můj vnitřní klid, ale potom jsem nasadila "jsme přece kamarádi, nic víc" masku a celkem dobře jsme si pokecali. Myslela jsem si, že ho znám - alespoň trošku. Po tom všem přece nepřipadalo vůbec v úvahu, abych ho neznala! Ale vidíte to, najednou, zničeho nic dostanete ránu přímo mezi oči. Říkal, že se změnil. Já mu to nevěřila, ale po dnešku... Ano, změnil se. Takže teď je řada na mě.

I'm walking on sunshine!

20. března 2011 v 22:35 | Sayuri
I'm walking on sunshiiiiiiiiiineeeeeeeeeeeeee, woooaaah, woooaah, wooooooaaaaaaaaah! Mám se tak strašně fajn a to ani nevím proč! Možná protože jsem si koupila pánskou košili a kamarádka mi řekla, že mi to v ní sluší. A dokonce jsem ji i zapla přes prsa, takže úspěch! Teď můžu machrovat, že mám velikost XS - sice pánskou, ale co.
Chci jaro. Už žádné další šoky ve stylu "Chacha jsem Počasí, udělám si z vás prdel a začnu sněžit!". To by teda nešlo. A ještě v takové boží chvíli, jako když jsme šli z plesu. Společenské šaty, lodičky - ty moje měly pro jistotu 12-ti centimetrové podpatky, měřila jsem to - no klouzejte si z toho kopce dolů. Naštěstí na nás potom čekal autobus, aby nás odvezl do města. Vtipnější cestu jsem nezažila.
Bylo čtvrt na čtyři ráno, kosa jak v Rusku a my jsme se rvali do busu. Pěkně si s kámoškou sedneme dozadu, což jsme rozhodně neměly dělat. Za nás si sedl chlap, co měl kolem čtyř promile v krvi a začal ječet na řidiče: "Jeeeeeeeeeeď'! Kurva, řek' sem JEEEEEEEĎ!" A asi o dvě sekundy později ten samý chlap řekl: "Prosím vás, vyveďte taky toho pána, on tu strašně ječí." Takový záchvat smíchu jsem neměla hodně dlouho a ten jeho blažený úsměv tomu nasadil korunu. Cesta tím autobusem byla celkově dosti energická. Divila jsem se, že na to měl pan řidič nervy, protože já bych všechny vyházela už v momentě, kdy začali řvát "Zadek zdraví předek!" a to byl, prosím, teprve začátek.
Až teď mi došlo, co my jsme za hovada školu. Tyhle akce jsou naprosto nejluxusnější, třeba tady na ples se prodalo 550 lístků, což je neuvěřitelné číslo, když vezmete v potaz, že nás je na škole kolem osmi set. A to navíc na ples můžou chodit jenom třídy od druháku výš. Zajímalo by mě, kolik se tam tu noc vypilo alkoholu.
Dneska jsem do sebe nalila dvě půllitrová kafe, ještě jsem totiž plně nedospala ten spánkový deficit, ale i tak se mi už zavírají oči. Jenom se modlím, ať na zítřek do školy nic není, protože bych to zase musela dělat v šatně, a věřte mi, že grafy funkcí s absolutní hodnotou se na těch lavičkách rýsují sakra špatně.

Držím se

19. března 2011 v 17:00 | Sayuri
Tak to bychom měli. Letošní ples je za mnou a já jsem ho přežila - plán splněn na sto procent. Snad jen to maličké hlodání u srdce mi kazilo příjemně strávený večer, noc a ráno. Nejdřív jsem si říkala, že bych se mohla po dlouhé době pořádně ožrat, na všechno se vykašlat, a nemyslet na jednu osobu se zelenýma očima, protože i ona pouhá myšlenka na něj mě pálí jako rozžhavené železo. Od svého původního plánu jsem ale nakonec upustila, z části kvůli mojí finanční situaci, ale hlavně jsem nechtěla, abych třeba řekla něco, čeho bych později litovala.
Dalo by se říct, že jsem si ples užila. Atmosféra byla naprosto neuvěřitelná, z vystoupení maturantů jsme mysleli, že umřeme smíchy, a všichni byli příjemní a kamarádští. Ale znáte to. Žádný příběh není od začátku do konce dokonalý. Bez problému by to rozhodně nešlo, a tak se i u mě jeden objevil.
Říkala jsem, že se Zelenookým končím a to je taky pravda. Žádné narážky směrem k němu, žádné rozpustilé mrknutí oka, žádný nemístný dotek. To ale nic nemění na tom, že je pro mě nemožné zapomenout. Ať se snažím sebevíc, tak vždycky někdo něco řekne, udělá nějaké gesto, a tím mi ho to zase připomene. Nechtěla jsem to řešit, tak jsem si zašla pro skleničku vína s tím, že mi bude líp. Po čtyřech dvoudeckách mi líp doopravdy bylo. A nebyla bych to já, abych se na sebe nesnažila upozornit.
Vylezla jsem na pódium za ostatníma a pekelně jsme to tam rozjeli. Vnímala jsem jenom "hudbu" a rytmus, nic víc, nic míň. Měla jsem zavřené oči, ale v jednom momentě jsem je otevřela a hádejte na koho mi hned padl pohled. Já budu asi vážně prokletá.
Někdo mi to dělá naschvál. Já se snažím na něj nemyslet, brát to všechno jako největší pohodu, ale pokaždé se stane něco, co mi totálně podkope moji vnitřní rovnováhu a vyváženost! Jako když jsem stála včera (dneska nad ránem...?) u baru a otočila jsem se a on šel právě kolem i s tou "svou" Adélkou. No nevykolejilo by vás to?
Na druhou stranu jsem však zjistila pár zajímavých informací. Když se Zelenooký dostal do nálady, a já se na chodbě bavila se svým bývalým, prošel kolem, zastavil se a začal svůj proslov. "Víš Radku, já jsem na tebe byl tenkrát tak nasraný, fakt že jo! Já jsem totiž s ní (jakože se mnou) chtěl spát a tys mi to úplně zkazil!" Nemohla jsem si pomoct a chytla jsem v tu chvíli tak neskutečný záchvat smíchu, že jsem se se slovy "No to si dělá prdel" raději rychle vytratila. Máme asi vážně hodně zvláštní vztah, ale rozhodně nemůžu říct, že bych si ho neužívala.

 
 

Reklama