... hudby

Show pokračuje...

10. června 2011 v 20:01 | Sayuri
Když je nejhůř, vždycky mi pomůže hudba. Nikdy mě nezradila, nikdy mě neopustila. Je tady, aby mi pomohla a společně se mnou bojovala. Mně však pouhá melodie nestačí, já musím vědět, o čem celá píseň je. Chci ji pochopit, zjistit jestli nese nějaké poselství. Až poté, co si přečtu text, tak dokážu poznat, jestli to autoři mysleli vážně... To je důvod, proč jsou Queeni mojí vnitřní záležitostí. Freddie věděl, co chce, šel za svým cílem, do textů dával srdce... a právě proto mi tato hudba vždycky ulehčí. Je v ní láska, která všude kolem chybí.
Ať už byl Freddie navenek jakýkoliv, jeho hudba je čistá. Říká to, co říkat má. Na každou situaci mají Queeni písničku. Když se cítíte zrazeni, jste smutní a zklamaní, nešťastní a trpíte. Ale taky když máte plno energie, přetékáte optimismem a chutí do života. Pokaždé si něco najdete.



Mám odvahu milovat věčně? Mám kuráž postavit se mu čelem? Mám na to, mu to všechno povědět...? Co pro mě vždy znamenal, čím mi kdy byl? Já... ne. Zatím nemám. Bojím se, že všechno zničím, že všechno zmizí někde v dáli. Ještě ne. Ještě je příliš brzy.


Peroxidová blondýna se stylem

21. dubna 2011 v 21:35 | Sayuri
Představuji vám Taylor Momsen a její skupinu The Pretty Reckless. Taylor můžou někteří z vás znát ze seriálu Gossip Girl, ve kterém hrála malou Jenny Humphrey.
Pro mě je tato peroxidová blondýnka šíleně zajímavá, jak hlasem tak stylem. Nehledí na to, co se o ní bude říkat nebo psát. Prostě si obleče to, co chce, a vyrazí do ulic, popřípadě na koncert. Když jsme u těch vystoupení... Zpívá ve skupině The Pretty Reckless, ojedinělém, unikátním kousku. Její barva hlasu je naprosto jedinečná, a když zpívá sólo pouze za doprovodu kytary... nemám slov.
Pro srovnání ta samá písnička, jenom s tím rozdílem, že takhle zní, když hraje celá kapela. Musím uznat, že to má něco do sebe.
Stejná píseň, a přeci jen úplně jiná. Vždycky záleží na podání. Když zpěvák zpívá společně se skupinou, může to znít absolutně čistě a povedeně. Dejte mu to ale zazpívat samotnému a to teprve uvidíte, co z toho vyleze. Pokud interpret neumí zpívat sám, má právo být legendou?
Nejspíš ano, v dnešní době záleží hlavně na tom, kolik lidí zaujme, a jaký z toho bude byznys. A to nemusí ani umět zpívat. Prachy, sláva, jméno. Opravdu je tohle důležité? Žijeme v čase rychlokvašek a přesládlého popíku. Kam se ztratily všechny ty hvězdy, které si neprostřelily hlavu, nebo se neufetovaly k smrti? Jsou tady, ale nejdou vidět. Avšak kdo hledá, najde. Já si našla Taylor a pokračuji v hledání dál, jdu hlouběji.

Imagine him alive aneb 70tiny Johna Lennona

9. října 2010 v 13:28 | Sayuri
     9. října 1940 se narodil. Dnes by slavil 70 let. On však neměl to štěstí, aby tento den zažil. Přesto si na něj dnes vzpomněly miliony lidí a uctily jeho památku. Jeho génia, hudbu, osobu.
     Sama za sebe musím říct, že poslouchám spíše hudbu Beatles než samotného Johna Lennona. Beatles byli něco nového, svět ještě nezažil takového šílenství. Přesto ale po jejich rozpadu zůstali lidé Johnovými fanoušky. Jeho hudba okouzlovala a dojímala lidská srdce. Vlastně je nikdy dojímat nepřestala.
     Věřím Johne, že teď sedíš někde v nebi, ťukáš si s Freddiem a Michaelem a nemáš žádné starosti. Peace & Love. 

John Lennon - Stand By Me


Muse - oni jsou mojím lékem na bolest ♥

28. srpna 2010 v 12:08 | Sayuri

Je celkem očekávané, že se vám při vyslovení jména Muse vybaví jako první Stmívání. Ať chcete nebo ne, tento film je opravdu proslavil a já jsem mu za to vděčná. Kdysi jsem ke Stmívání hledala soundtrack, protože ty písničky tam jsou vážně dobré. Muse mě zaujali hned, když jsem si přečetla jejich název. Na řadu přišlo YouTube a úplně první song, který jsem zaregistrovala, byl Time Is Running Out.
Doteď je tahle skladba jedna z mých nejoblíbenějších od Muse. Potom přišlo období stahování celých alb. Sjížděla jsem alba a zaujalo mě, že ani jedna z písní se nebodobá ostatním. Každá byla originál. Jako další mě zaujala I Belong To You.
Na chvilku přišlo období pazy, neměla jsem vůbec čas, ale nebojte se, na Muse jse rozhodně nezapomněla! Jak bych taky mohla, když jsem si hned naflákala všechno do mobilu a já bez sluchátek neudělám ani krok. Nyní mám ale zase čas a brouzdám po YouTube, a speciálně jsem si oblíbila jednu z jejich pomalejších kousků - Unintended.
Nedokážu přežít ani jeden den bez hlasu Matthewa Bellamyho. Rozhodně si alespoň jednu z těchto písní pusťte. Možná vám to nejdřív nebude sedět, je to totiž něco jiného než zpívají ostatní skupiny. Ale nebudete litovat!

Michael Jackson - Navždy králem

27. července 2010 v 22:53 | Sayuri
     Někomu jméno Michael Jackson přivolává kopřivku. Jiní se při vyslovení tohoto jména rozbrečí. Další zase nahodí znechucené výrazy a pro sebe si huhňají něco ve smyslu "Stejně to byl pedofil".
     Já patřím do skupiny, u které toto jméno vyvolá respekt a pýchu. Ano, jsem na něj pyšná. Proč?
     Konečně někdo, kdo se nezajímal jen o sebe a pomáhal lidstvu. Vytrpěl si tolik zlého a přesto dál bojoval. Můj obdiv má za svou odvadu, skromnost a srdečnost. Je toho tolik co by se o něm dalo říct! Nepovažuji však za nutné to všechno psát. Protože ten kdo chce, si to sám najde. Vždyť si jen stačí pustit nějakou jeho píseň a zaposlouchat se do slov. Tam to všechno je. Skryté pod povrchem, dalo by se říct.
     Mám jednu oblíbenou, na kterou nedám dopustit, a která je podle mě naprosto nadpozemská a dokonalá a vše přesně vystihuje. Je to Man in the Mirror. Prostě...
P e r f e k t n í.

 
 

Reklama