Červenec 2011

Věci nepředvídatelné, až nemožné

20. července 2011 v 13:07 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Věci se mění každý den, občas k horšímu, jindy zase k lepšímu. Svět nejspíš usoudil, že já už měla toho horšího dost, a tak mi do cesty postavil Petra.
Ten den, kdy jsem s ním šla ven, se vše změnilo. Nikdy předtím jsem nepotkala člověka, se kterým by se mi takhle lehce povídalo, kterému nemám problém svěřit všechny své pocity. On není ani zdaleka takový, jako byli všichni před ním, on má v sobě onu sílu. To záhadné, co vás praští do očí ještě předtím, než vůbec zjistíte, jaký typ člověka to je. Opět jsem se přesvědčila - nevěřte všemu, co se říká.
Byli jsme venku, bavili se, nostalgicky rozjímali nad životem. On pak odešel s partou do kina a já šla za tou svou do hospody. Poté přišla největší náhoda (nebo jak to nazvat) v mém životě. Po cestě z hospody, kolem půlnoci, jsem dostala hlad, tak jsem to vzala oklikou. Cestou domů, s hamburgerem v ruce, jsem Petra potkala. Kdybych z té hospody odešla o třicet sekund později, nikdy bych ho nepotkala... Nikdy bych s ním nešla domů, nikdy by mi neudělal to skvělé kafe, nikdy by mě neprosil, ať ještě neodcházím, nikdy bychom se nepolíbili, nikdy bychom... pokračování je vám snad jasné. Bylo to to absolutně nejnádhernější milování v mém životě.
Nikdy bych nevěřila, že potkám někoho, s kým zapomenu na Zelenookého. Už týden jsem na něj ani nepomyslela a když mi zase napsal, nerozbušilo se mi srdce, naopak. Všechno v hlavě se mi poskládalo dohromady. Otevřela jsem oči a najednou jsem to viděla. Cítila jsem, jakoby se něco rozbilo a mně to došlo. Po tom, co jsem zažila s Petrem, to už nikdy nebude stejné. Kdysi bych litovala, že jsem o ten pocit přišla, ale kdysi není teď. Já jsem... šťastná.
.

Harry Potter, sága mého dětství

10. července 2011 v 19:16 | Sayuri |  ... knih
Když jen pomyslím na to, kolik času uplynulo od doby, kdy jsem poprvé dostala do ruky příběh Harryho Pottera, chce se mi brečet. Každý rok jsem netrpělivě očekávala vydání dalšího, nového dílu, vždycky jsem byla první, kdo knihu přečetl, protože já ji nutně musela mít rezervovanou v předprodeji.
Pamatuji si, že poslední, sedmý díl jsem četla v kuse. Odmítala jsem ho komukoliv půjčit, nedala jsem ho z ruky. Četla jsem celou noc, přestože ráno byla škola, ale já prostě musela vědět, jak to celé skončí! Samozřejmě, tušila jsem, všichni jsme tušili. Upřímně, kdyby Rowlingová zabila Harryho, fanoušci by zabili ji. Byla by to ovšem revoluce, kdyby vyhrála temná strana! A já Voldemortovi tak fandila, mojemu oblíbenci. Zase nic, kruci. Možná příště - v nějakém jiném příběhu vyhraje zlo (ďábelský smích...).
Celá sága jednoho dne skončila. Žádný další díl, žádné pokračování. Bylo to tady, prázdno, nic. Jakoby se uzavřela jedna kapitola mého života. Vždyť ty knihy tu byly prakticky pořád, provázely mě kompletně celým dětstvím... Brečela jsem. A víte co je ironie? Harry má zelené oči. Pokaždé, když čtu ty věty o "...neposedných černých vlasech a zelených očích po matce...", tak mám chuť Rowlingovou zabít. Zelenooký mi klid fakt nedá.

"So it comes down to this, doesn't it? Does the wand in your hand know its last master was Disarmed? Because if it does... I am the true master of the Elder Wand."
- Harry James Potter


Přežraná

9. července 2011 v 22:00 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Uuuf. Dneska se prohlašuji za nejlínějšího člověka na světě. Nebyla jsem schopná vstát, abych došla do kuchyně a tam si uvařila nějaké jídlo, tak jsem sedla k netu a objednala si nudle z prodejny, která sídlí přímo naproti našemu baráku. Pěkně mi je donesli až před dveře a já nehla ani prstem. Jo vlastně - musela jsem vstát a zaplatit, ale to jsem nakonec zvládla.
Neměla jsem to do sebe tak cpát, teď jsem nafouklá jako koule. Doufám, že někdy splasknu, nehodlám chodit s břichem, které má dvakrát větší objem než obvykle. Naštěstí jsem ale do sebe něco dostala, ráno jsem totiž nebyla schopná spolknout ani sousto...
Včera po opravdu dlouhé době jsem se sťala jako doga. Mírně se za sebe teď stydím a doufám, že pán, který v dané hospůdce čepuje piva, mě má pořád stejně rád jako kdysi. Nic jsem mu vlastně neudělala, dokonce jsem odcházela po svých a to docela vzpříma a rovně, žádné zatáčky. A ještě k tomu jsme mu tam s kamarády nechali celkem slušný obnos. Tak proč se na mě sakra tak divně šklebil, když jsme odcházeli? Asi tam zajdeme zase zítra, urovnat situaci... Muhehe!
Včerejší noc - spíše dnešní ranní hodiny - byla opravdu skvělá, užila jsem si ji. Ani nevím, proč jsem se tak opila, prostě jsem to potřebovala. Ne, kecy, vím moc dobře proč, ale je to zoufalé. Avšak abych se vrátila k dnešnímu ránu. Zkušenost do života: nikdy, NIKDY nejezte activii, když se necítíte dobře kvůli alkoholu, protože skončíte s hlavou v záchodě. Člověk se chce nasnídat a ono mu to se žaludkem udělá tohle. A to jsem si myslela, že už jsem z toho vyrostla. Takže ne, nevyrostla.
Nějaká pozitivnější zpráva? Moje snaha opalovat se se začala vyplácet, už mám mírný nádech hnědé. Nejspíš to vidím jenom já, ale časem si všimne i okolí, však počkejte.
Dnešní večer hodlám být za zoufalce - jdu si sestavit emoční tracklist, který budu poslouchat tři hodiny dokola, pustím si do pozadí nějaký šíleně kýčovitý romantický film a pobrečím si nad životem. Ráno se probudím a všechno bude jako v každý jiný, průměrný den.


Relaxace

7. července 2011 v 11:42 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Včerejšek jsem si náramně užila. Po dlouhé době jsme se sešli jenom já a můj blízký kamarád, se kterým nemám moc možností se vídat, protože studuje na jiné škole, bydlí na druhém konci města a obyčejně nemá moc času. Tentokrát si ho ale našel, tak jsme společně zašli "na jedno".
Samozřejmě, že se to neobešlo bez komplikací, to bych přeci nebyla já. Jelikož byl svátek, celkem jsem počítala s tím, že naše oblíbená hospůdka bude mít zavřeno - taky že zavřeno měla. Rozhodně jsem ale nečekala, že nám zavřou i naši jistotu, hospodu Rock. A to ne jenom na svátek, ona už bude zavřená permanentně! A máme po srandě. Pěkně nám zkomplikovali život, protože tohle je jedna ze dvou hospod ve městě, kde nalijí pod osmnáct, ty ostatní si to opravdu hlídají. Nepočítám takové ty rádoby "hospody", kde ředí pivo vodou a chtejí za to osmadvacet korun, to ani náhodou. Nakonec jsme ale měli štěstí v, kdo by to byl čekal, kavárně. Holka vypadala, že je brigádnice a je vděčná za jakýkoliv kšeft. Tak jsme jí ho tam udělali. Nevýhoda kaváren je, že zavírají kolem deváte, tak jsme se holt museli zvednout.
Rozhodli jsme se to vzít přes náměstí, kde je rychlé občerstvení, a během té, snad pěti minutové, cesty kolem nás projela tři policejní auta. Tak jsem si říkala, že je možná dobře, že teď nesedíme někde zapadlí v hospodě, protože to vypadá, že se chystají zátahy. Naše drahá policie nejspíš opět nemá co dělat.
Večer jsem si užila, konečně po dlouhé době jsem neměla zbloudilé myšlenky. Nejdřív s námi měl jít i Petr (ten nový, zvláštní kluk, se kterým jsem se seznámila), protože zná mého kamaráda, ale nakonec mu do toho vlezla brigáda. Zato mi slíbil, že příště už rozhodně půjde, takže téhle šance hodlám využít!
Pořád mi přijde, že on si vůbec není jistý ve vztazích. Není se čemu divit, je celkem populární a holky ho většinou chtějí jenom jako trofej, ne jako kluka na dlouhodobější vztah. Nemá být tak milý a sympatický! Čas ukáže. Přes to všechno... jsem opravdu idiot, nemusíte mi to říkat... mě za každé situace napadne, jak by se zachoval Zelenooký. Je to už na ránu, já vím, já vím. Snažím se na něj nemyslet. Není to jednoduché, ale docela se mi daří, zlepšuji se. Jsem zvědavá, jak to všechno dopadne.


Rozptýlení

5. července 2011 v 17:06 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Poznala jsem nového kluka. Je to zvláštní, protože on je úplným opakem Zelenookého - tmavé vlasy a oči, spíše uzavřený do sebe, předtím než něco vůbec řekne, tak o tom popřemýšlí a navíc, má skvělý hudební vkus. Už si ani nepamatuju, kdy mě někdo takhle zaujal. Dokonce mi i sám píše, ale já, přes to všechno, mám obrovské pochybnosti.
Nenávidím ten hlodavý pocit, který mám zabudovaný v sobě. Ten pocit mě nutí srovnávat všechno a všechny se Zelenookým. Snažím se ho potlačit, zabránit mu, protože já vím, že pokud tady pořád bude se mnou, nikdy se nepohnu dál... Nejhorší na tom všem je, že já vím, že on (jmenuje se Petr) by pro mě byl pouhou náhradou, rozptýlením, a to já nechci. Tohle si on nezaslouží. A navíc mi přijde, že i on v sobě svádí těžký vnitřní boj, jakoby se taky snažil od někoho se odpoutat. Nechci si s ním jenom hrát, to je neskutečně podlé.
Možná se pletu, třeba právě on by mi dokázal dát to, co mi Zelenooký nikdy nedal. Být mi tím, kým mi Zelenooký nikdy nebyl, a taky se vší pravděpodobností nikdy nebude. Mám to zkusit? Vytvořit si vztah s někým jiným...? Bojím se. Mám strach otevřít se někomu jinému, vždycky jsem si chránila své soukromí. Zelenooký je jediný, koho jsem si pustila blíž k tělu, a jak to skončilo. Ale život je plný překvapení, nejspíš bych to měla risknout. Nakonec to třeba bude fajn, po sto letech budu mít normální vztah.
Já se z toho nejspíš zblázním. Ale pozitivní informace? Zatím se držím a každý den cvičím, jsem na sebe hrdá. Opravdu to pomáhá, pročistím si hlavu a hned se cítím daleko lépe. Doufám, že mi to vydrží aspoň do poloviny prázdnin. Taky můj plán se čtením pokračuje celkem úspěšně. Třeba právě teď vedle mě leží rozečtený Evžen Oněgin, ruská literatura byla vždycky mou slabostí. Zůstává však faktem, že ať dělám, co dělám, vždycky mi do myšlenek skočí Zelenooký a já na moment ztratím koncentraci. Ale už jsem na to lépe, zvládám to. A jsem odhodlaná to zvládat celé prázdniny, užiju si je na sto dvacet procent!


Objetí na rozloučenou

3. července 2011 v 17:44 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Opravdu stojí za to věřit až do posledního momentu, do poslední možné sekundy, protože nikdy nevíte, co se může stát, a jak se věci mohou nečekaně otočit o sto osmdesát stupňů. Opět zasáhl osud, znovu jsem se přesvědčila, že musí existovat nějaká vyšší síla, která mě má nejspíš dost v oblibě. Není to žádná velká věc, vlastně docela prkotina, pro ostatní úplná stupidita, ale pro mě znamená hrozně moc. Pocit jistoty, vědomí, že nejsem sama a že on... mě má přeci jen rád.
Třicátý červen. Den, kdy naposledy uvidím Zelenookého, kdy se s ním můžu naposledy zasmát, naposledy ho obejmout... a potom jen přežívat dva měsíce prázdna. Ten den pršelo a nevypadlo to, že hodlá přestat, ale já byla odhodlaná na tu očekávanou akci jít. A taky že jsem šla, čehož jsem později rozhodně nelitovala.
On byl celý večer u grilu, takže měl dost práce, ale nedělalo mu problém konverzovat se všemi okolo. Šla jsem si koupit pivo - první, druhé, třetí... o pár piv později jsem raději přestala počítat. Většinu času, co jsem tam byla, jsem stála u grilu a bavila se s ním. Občas někdo přišel, bylo nás víc, potom zase měl moc práce a já se šla bavit. Užívala jsem si to, byl to ten typ situace, který vám absolutně vyhovuje tak, jak je. Byla jsem spokojená.
S holkama jsme se domluvily hned na další den, že si uděláme Harry Potter maraton. Všech sedm dílů za jeden den. Pozvaly jsme i Zelenookého. Slíbil, že příjde a taky měl donést první čtyři díly. Jásala jsem, uvidím ho i další den! Všechno ze mě spadlo, ale já (už v mírném pocitu opilosti) ho stejně chtěla obejmout a přinutit ho slíbit mi, že na sebe bude dávat pozor.
Kolem druhé ráno už většina lidí odešla (hlavně kvůli tomu počasí), což nikomu nevadilo. Všichni byli stejně mrtví, byl to doopravdy náročný den. Čekala jsem na příležitost, kdy budu jen já a on, ale... ona nepřišla. Byla jsem nešťastná, když jsem odcházela, mně nestačilo pouhé čau. Všechnu naději jsem vkládala do dalšího dne, avšak?
Ráno mi přišla sms, že se nedostaví na maraton. Urychleně jsem zaimprovizovala a řekla mu, že potřebujeme ty první díly, že si pro ně přijedu. Vytáhla jsem kolo, nedbala trvalého deště a vyrazila za ním. Donesl mi je dolů, před barák. Po krátkém rozhovoru jsme se oba zasekli, ani jeden jsme se nechtěli otočit. Roztáhla jsem ruce k obejmutí a on vypadal, že... je rád. Objali jsme se, pevně jsem ho zmáčkla a naposledy ucítila tu jeho vůni. "Užij si prázdniny," řekla jsem mu jen a pustila ho. Usmál se a každý jsme se dali svou cestou.