Červen 2011

Náročný červen

29. června 2011 v 21:03 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Žiju. Jásejte a tleskejte, po volejbalovém turnaji jsem celá a nemám ani odřeninku. Ten naražený prst se nepočítá. Absolutně nechápu proč jsme se my, které neumíme pomalu ani přehodit míč přes síť, přihlásily do turnaje. Ale svůj účel to splnilo - aspoň jsme se celý den nenudily.
Zítra nastává den D. Pro většinu je tímto dnem myšleno vysvědčení, u mě to je ale něco jiného. Vysvědčení neřeším, jelikož mám čtyři dvojky, takže úplná spokojenost. Doufám, že vy máte něco podobného a pokud to je horší, že nemáte žádné problémy doma. Není nic horšího než před prázdninami naštvaní rodiče. Ale zpět k mojemu dni...
Zítra je ona dlouho očekávaná akce na ukončení školního roku. Všechno se zatím vyvíjí dobře, až na malilinkatý detail a to, že má zítra, promiňte ni ten výraz, chcát jak hovado. A to by opravdu nebylo dobré, to ne. Už jsem s kamarády domluvená a myslím, že bychom šli i za toho deště, ale... Nebylo by to ono.
Děsím se představy, že zítra to je naposled na celý jeden (spíše ale dva) měsíc(e), kdy uvidím Zelenookého. Bolí to jenom když na to pomyslím, co teprve až to přijde! Nehodlám se tím ale kvůli němu užírat, nebudu sedět doma a nechat se ovládat svými sny a vzpomínkami. Copak by to byly nějaké prázdniny?
... Sice si tohle všechno říkám, ale nemám ani páru, jak se toho zvládnu držet. Každý večer před spaním se bojím, že se mi o něm bude zase zdát. Což se stává poslední dobou častěji a častěji. Možná to je nějaká předzvěst nového začátku. Už dlouho jsme se nepohádali, je to takové... jiné. Říkáme si své názory, nebojíme se toho, co ten druhý na to řekne, protože my dva si padneme do noty. Chápeme se navzájem. Je to krásný pocit, nechci ho ztratit. I kdybych měla navždycky žít s vědomím, že on nikdy nebude můj... Všechno je lepší, než kdybych ho měla úplně ztratit. On je důvod, proč se snažím dosáhnout svých cílů, on je moje motivace. Opovrhuje lidmi, kteří sami nic nedokážou a mně tohle opravdu pomáhá. Díky němu jsem stále víc a víc sama sebou.


Navždy milovat

15. června 2011 v 21:13 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Existuje snad něco krásnějšího, než věčná láska? Ten hluboký cit, který nikdy neskončí a překoná vše, co se mu postaví do cesty. Síla, která vás zevnitř naplňuje a dodává vám odvahu jít dál, doprovází vás na cestě životem. Oheň v hlubinách těla, věčný oheň, planoucí, nezničitelný.
Dva měsíce prázdnin. Osm dlouhých týdnů, kdy ho neuvidím. Šedesát dnů, ve kterých budu mít pouze vzpomínky na něj. Já... potřebuju ho vidět. Sledovat a hodnotit jeho chování, smát se mu, ječet na něj. Nikdy jsme se o prázdninách neviděli, ale nikdy jsme to ani nepotřebovali. Kolik se toho za ten rok změnilo, až mě to všechno děsí.
Zaposlouchejte se do slov. Jako by si přečetli moje srdce a napsali to celé podle mě. Až mi to bere dech, jak moc to sedí... Budou to náročné prázdniny, hlavně psychicky náročně, ale už mám vymyšlený plán.
Každý den si dám nějakou jízdu na kole, na uvolnění, a abych na něj pořád nemyslela. Nejenom, že mi to pomůže urovnat si myšlenky (ostatně, mám na to dva! měsíce), ale taky zlepšit fyzickou kondici, se kterou jsem na tom, upřímně, dosti bídně. Dám se zase do čtení. Kdysi jsem byla schopná přečíst dvě knížky za týden, poslední dobou se moje schopnost hltat text rapidně zmenšila. Musím dohnat, co jsem zameškala.
Mám jedno takové dětinské přání. V den vysvědčení pořádá naše škola akci, na závěr školního roku. Znáte to, všichni večer přijdou, opijou se buď ze smutku nad známkami, nebo z euforie nad tím, jak dobře dopadli. Já budu ta druhá možnost, naštěstí. Ke konci, až budu odcházet... chtěla bych ho potkat, pevně ho obejmout a říct mu, ať na sebe přes ty prázdniny dává pozor. Znáte ty loučící se scény z filmů? Jo, tak nějak by to mohlo vypadat. Ach, jsem tak naivní, až to bolí. Prostě mu chci říct, aby se mu nic nestalo... Abych se po prázdninách zase mohla podívat do těch uhrančivých zelených očí.


Show pokračuje...

10. června 2011 v 20:01 | Sayuri |  ... hudby
Když je nejhůř, vždycky mi pomůže hudba. Nikdy mě nezradila, nikdy mě neopustila. Je tady, aby mi pomohla a společně se mnou bojovala. Mně však pouhá melodie nestačí, já musím vědět, o čem celá píseň je. Chci ji pochopit, zjistit jestli nese nějaké poselství. Až poté, co si přečtu text, tak dokážu poznat, jestli to autoři mysleli vážně... To je důvod, proč jsou Queeni mojí vnitřní záležitostí. Freddie věděl, co chce, šel za svým cílem, do textů dával srdce... a právě proto mi tato hudba vždycky ulehčí. Je v ní láska, která všude kolem chybí.
Ať už byl Freddie navenek jakýkoliv, jeho hudba je čistá. Říká to, co říkat má. Na každou situaci mají Queeni písničku. Když se cítíte zrazeni, jste smutní a zklamaní, nešťastní a trpíte. Ale taky když máte plno energie, přetékáte optimismem a chutí do života. Pokaždé si něco najdete.



Mám odvahu milovat věčně? Mám kuráž postavit se mu čelem? Mám na to, mu to všechno povědět...? Co pro mě vždy znamenal, čím mi kdy byl? Já... ne. Zatím nemám. Bojím se, že všechno zničím, že všechno zmizí někde v dáli. Ještě ne. Ještě je příliš brzy.