Duben 2011

Spokojit se s málem

28. dubna 2011 v 20:20 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Pořád mám tolik volného času... a pak nestíhám. Kdybych se konečně naučila dělat věci hned a neodkládala je na poslední chvíli, byla bych na tom teď daleko lépe. Každý máme nějaký ten zlozvyk, ale u mě to přesáhlo přímo ve vlastnost, známou jako lenost.
Lidé a jejich povaha. Čeho si na člověku nejvíce cením? Poslední dobou to bude skromnost, vlastnost, která je mnoha lidmi nedoceněna a přehlížena. Určitě neplatí, že když je někdo skromný, musí být zároveň i nevýrazný. Jen nemá potřebu se s něčím chlubit světu kolem sebe, vystačí si s málem, často povzbuzuje své okolí, a dodává do životů ostatních světlo. Je fajn znát takového člověka. Je proto škoda, že se v mém okolí vyskytuje řada lidí s naprosto odlišnou povahou. Osoby, jež by skromnost potřebovaly jako sůl - staří známí egoisté. Tolik krásných slov pro ně čeština má - narcisté, namyšlenci, nafoukanci... Jakékoliv slovo, které souvisí se sebestředností. Nikdy jsem nepochopila mentalitu takových Američanů, kteří příjdou, všem oznámí jak jsou skvělí a nejlepší, a myslí si, že se celý svět bude řídit jen podle nich.
Povaha je důležitá věc, podle ní posuzujeme každého člověka poté, co ho poznáme. Někdo nám sedí, jiný se nám protiví, ale každý člověk má na světě někoho s kým si padne do noty. Čímž se dostáváme k dalším lidským vlastnostem, jako jsou přizpůsobivost a tolerance. No tak, nemůže být vždycky jenom po vašem. Hledat kompromis, vyslechnout si druhého a jeho názor, nelpět úpěnlivě na tom svém, takhle bychom se nikam nedostali. Pravda, moralizovat by mi šlo, ale v prvé řadě musím začít u sebe. Všichni bychom měli.


Peroxidová blondýna se stylem

21. dubna 2011 v 21:35 | Sayuri |  ... hudby
Představuji vám Taylor Momsen a její skupinu The Pretty Reckless. Taylor můžou někteří z vás znát ze seriálu Gossip Girl, ve kterém hrála malou Jenny Humphrey.
Pro mě je tato peroxidová blondýnka šíleně zajímavá, jak hlasem tak stylem. Nehledí na to, co se o ní bude říkat nebo psát. Prostě si obleče to, co chce, a vyrazí do ulic, popřípadě na koncert. Když jsme u těch vystoupení... Zpívá ve skupině The Pretty Reckless, ojedinělém, unikátním kousku. Její barva hlasu je naprosto jedinečná, a když zpívá sólo pouze za doprovodu kytary... nemám slov.
Pro srovnání ta samá písnička, jenom s tím rozdílem, že takhle zní, když hraje celá kapela. Musím uznat, že to má něco do sebe.
Stejná píseň, a přeci jen úplně jiná. Vždycky záleží na podání. Když zpěvák zpívá společně se skupinou, může to znít absolutně čistě a povedeně. Dejte mu to ale zazpívat samotnému a to teprve uvidíte, co z toho vyleze. Pokud interpret neumí zpívat sám, má právo být legendou?
Nejspíš ano, v dnešní době záleží hlavně na tom, kolik lidí zaujme, a jaký z toho bude byznys. A to nemusí ani umět zpívat. Prachy, sláva, jméno. Opravdu je tohle důležité? Žijeme v čase rychlokvašek a přesládlého popíku. Kam se ztratily všechny ty hvězdy, které si neprostřelily hlavu, nebo se neufetovaly k smrti? Jsou tady, ale nejdou vidět. Avšak kdo hledá, najde. Já si našla Taylor a pokračuji v hledání dál, jdu hlouběji.


Inkoustová noc

17. dubna 2011 v 13:16 | Sayuri |  Svět v obrazech
Jen tak se podívat na nebe a marně hledat konec nekonečna. Zavřít oči, zhluboka se nadechnout... Poznat zlom mezi dnem a nocí. Nemít jen jeden úhel pohledu, objevovat nové možnosti a vzdálené galaxie, v myšlenkách procestovat vesmír. Roztříštěné vzpomínky, absurdní nápady, nevyplnitelná přání. Vydechnout a otevřít oči... Lehký náznak úsměvu ve tváři, pomalý pohyb očima nahoru k obloze. Naprosté ohromení.

Nekonečný svět barev, vzpomínek a přání. Můj svět...


Chvilka nostalgie

14. dubna 2011 v 22:17 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Dneska se mi zdál hrozný sen. Pravděpodobnost, že se vyplní je sice skoro nulová, ale kdyby se to přece jen stalo, úplně by to změnilo můj život. Nepamatuju si detaily, ale hlavními postavami byli Zelenooký a moje skvělá kamarádka. Ve skutečnosti se tito dva lidé nemůžou absolutně vystát, avšak ve snu to bylo úplně naopak.
Viděla jsem všechno - jak se společně baví, drží se za ruce. Jejich propleté prsty, ten červený prstýnek na ruce mojí kamarádky. Jejich spokojené úsměvy a sentimentální pohledy. Jejich tváře, tak blízko u sebe. Jejich rty. Polibek... Před očima se mi začaly míhat obrazy. Záblesk na jeho zelené oči, na úsměv mojí kamarádky, vlasy povlávající ve větru. A další a další hladové polibky.
Au, tak tohle koplo. Často se mi zdají sny o něm, ale vždycky jsem tam byla já jako jeho láska! Žádná jiná, já. Pořád a pořád mě někdo zkouší. Zdají se mi takovéto sny, Zelenooký mě provokuje... Nejdřív mě ignoruje, potom se zase o mě zajímá tak moc, že to je až otravné. Chodíme spolu na zmrzlinu, smějeme se trapným vtípkům, ryjeme do sebe. Čas od času se všechno kolem nás jakoby zastaví a jsme zase na chvilku v tom našem jedinečném světě. Na sekundu, na dvě, a potom se to rozplyne jako pára nad hrncem.
Myslím si, že každý člověk má na světě jen jednu pravou lásku. Někdo ji zatím nehledá, další ji nemůže najít a jiný ji už zase našel. Pouze jeden jediný člověk ze všech lidí kolem. Takový, pro kterého byste byli ochotni i zabít. Jen jeden jediný z těch všech postaviček, které vám kdy prošly životem. Teď jen záleží na tom, jestli si to uvědomíte a budete o něj bojovat, nebo ho necháte jít. Otázkou je, jestli to platí oboustraně. Pokud on je stvořený pro mě, znamená to, že já jsem tady pro něj? Možná ano, ale co když...
Nedá se říct, že bych hledala, Zelenookého mi osud tak nějak sám vtlačil do života. Pamatuju si časy, kdy nám bylo jedenáct let. Byli jsme ještě děti a já ho neměla zrovna v lásce. Byl výbušný a cholerický, rád všem odsekával a pořád si zarputile stál za svým. Byly s ním jenom samé problémy, byl nepoučitelný. Potom se to všechno změnilo. Tyhle vlastnosti má pořád, ale mně jako flegmatikovi to nedělá sebemenší problém snášet. Nikdo nechápe, jak jsem schopná si v každé situaci udžet svůj pověstný stoický klid. Upřímně? Taky to nechápu.


Myšlenky před spaním

10. dubna 2011 v 19:21 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Bojovala jsem proti němu, snažila jsem se ho zastavit. Bránila jsem se mu, ale on to opět dokázal. Zase se mi dostal do hlavy, stejně jako tolikrát předtím. I přes všechnu moji snahu jsem ho nedokázala zastavit. Byla to jen chabá náhražka, ale i ta mi stačila k rozjetí kolotoče vzpomínek a úvah o budoucnosti.
Navzdory tomu všemu, co jsme spolu zažili, jsme k sobě nikdy nedokázali najít cestu. Spadli jsme do toho moc rychle... Nestihli jsme se ani vzpamatovat, abychom s tím něco udělali, a najednou už neexistovala žádná možnost návratu. Ocitli jsme se v kolotoči plném bolesti a nenávisti, ale na druhou stranu taky porozumění a lásky. Byl to náš vlastní svět, pro ostatní neviditelný. Mě říkali, že jsem blbá, jemu zase, že nemá soudnost. On měl pověst hajzla a svině, já jsem byla za tu hodnou holčičku, kterou nemůžete pomlouvat, protože na ni nic nemáte. Jeho pozice se moc nezměnila, ta moje o stoosmdesát stupňů.
S ním, se Zelenookým, jsem zažila snad všechna poprvé, která zažít šla. Paradoxně ale ne to jedno největší. Osud se tomu sám musel postavit do cesty, jinak si to vysvětlit nedokážu. Nejspíš to tenkrát prostě nebyl ten správný čas. Zvláštní je, že se každému z nás do života zapletl jiný člověk, se kterým žádný problém nebyl. Ne že bychom si to později dostatečně nevynahradili...
Někteří lidé vám projdou životem a vy si jich ani nevšimnete. Jiní ve vás něco zanechají a něco si odnesou. Avšak pár z nich se vám zaryje hluboko do srdce a už se nikdy nepustí. Musí vám být jasné, kam spadá on.
Nikdy jsem nelitovala jediné sekundy s ním strávené. Všechno jsem prožívala naplno, protože už tenkrát jsem věděla, že to skončí stejně náhle, jako to začalo. Samozřejmě, že jsem se nespletla. Do života mu vrazila jiná holka. Jen tak, ze dne na den. Nevěřila bych, že někdo jako on se může zamilovat. Možná jsem ho vůbec neznala... To, co ona s ním provedla se nedá popsat slovy. Už to není můj Zelenooký, je to její postavička, která skáče, jak ona píská. Je mi ho líto. Mezi námi se utvořil nový vztah - já jsem jeho vrba a jistota, která ho nikdy nezklame. Člověk, na kterého se kdykoliv může obrátit a on bude poslouchat. Snad se tomu říká... přítel?


Absolutně ztracená

8. dubna 2011 v 19:17 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Hektický týden je konečně za mnou, ikdyž jsem si myslela, že nejspíš nikdy neskončí. Testy, zkoušení, kompozice... začíná toho na mě být příliš. A ještě k tomu jsme já a matika znovu vykopali válečnou sekeru, takže každý den bojuju. Netřeba dodávat, že jsem prozatím všechny bitvy prohrála.
Narazila jsem ve svém životě na jednu důležitou souvislost a to, že můj osobní život je přímo úměrný mým školním výsledkům. Všem je jasné, co z toho vyplývá. Musím se začít učit ještě víc než doteď, aby si i mě našla nějaká ta "láska". Proč v uvozovkách? Za tu dobu, kterou jsem strávila se Zelenookým, jsem se naučila dívat se na tento cit mírně skeptickým pohledem. Je možné, že právě tohle bude můj problém, ale opravdu si nemůžu pomoct. Kvůli všem těm zklamaným nadějím a rozpadlým snům si raději držím odstup a jen tak někoho si k tělu nepustím. Vím, že přijde čas, kdy to budu muset risknout a někomu dovolit vejít, ale teď to ještě není. Až bude ta správná doba a objeví se ta pravá osoba, poznám to.
Což jen tak nebude, protože mám období stresu. Zkouším si najít nějaká odreagování, ale u ničeho nevydržím. Jsem roztěkaná a nervózní a už mě to přestává bavit. Dneska jsem například byla ve škole úplně vygumovaná, což se projevilo na kompozici z matematiky a taky podle toho bude vypadat hodnocení. Raději ho nechci ani vidět. Mám takový pocit, že to bude připomínat jednu slavnou scénu z proslulého českého filmu... "Nepotěšil jste mne, ani já Vás nepotěším!"
Raději na to nebudu myslet. Už tak toho mám nad hlavu a to je pátek večer. Taky by nebylo od věci se vyspat. Nechápu, co chtějí školy dosáhnout tím, že do rozvrhů naflákají nulté hodiny, které začínají v sedm ráno. A potom se učitelé diví, že jim v hodinách spíme.


Pomalý návrat do starých kolejí

3. dubna 2011 v 22:45 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Byla jsem často slepá. Tak slepá, že jsem neviděla věci, které se mi míhaly přímo před očima. Z barevného světa jsem si dobrovolně udělala šedý, rady ostatních jsem brala jako provokaci. Ale dneska, dneska se něco změnilo. Jako by mi před očima prasklo tlusté sklo, které tam celou dobu vadilo, a ke mě pronikly sluneční paprsky. Svit nových nadějí, barevného dne, smysluplného života.
Poslední dobou jsem měla rozepře se svým nejlepším přítelem. Začínalo to hádkami o naprostých prkotinách, ale postupně se to stupňovalo, až jsme došli k vážným věcem. Každý jsme bez obalu řekli, co si o tom druhém myslíme. Po této prudké výměně názorů nastalo ticho - to neskutečně těžké, depresivní ticho. Čekali jsme, kdo ho prolomí jako první, a hlavně, jak ho prolomí. Vydrží naše přátelství tuto krizi? Nebo snad jeden druhého nadobro odpískáme? Napsala jsem mu jako první a on... poslouchal. Jsme na cestě být k sobě blíž, než jsme kdy byli. Bude to těžké. Obnovit ztracenou důvěru, najít odvahu svěřit se, ale my to zvládneme. Je pro mě jako bratr.
Je těžké nechat někoho nadobro zmizet z našeho života. Přestože se už odmítám vázat na Zelenookého, nedokážu ho nechat jít, nedokážu zapomenout. A víte vy co? Já nechci. On je část mě, já jsem část ho. A takhle to už bude, navždycky. Minulost se nedá vymazat - pokud teda netrpíte amnézií. Všechno se navrací do dob, kdy to bylo ještě fajn. Šťastné období, žádné starosti, každodenní záchvaty smíchu a bolesti bránice. Když se bavilo o dospívání, nikdo z nás si nemyslel, že se všechno změní až takhle radikálně. Životem vám projdou nové lidé, jste nuceni změnit svůj pohled na svět, od základů překopat své názory.
Pokud ale máte štěstí, vaše dospělost bude daleko lepší, než dětství. Najdete upřímnější lidi, kteří se vám doopravdy budou snažit pomáhat a bude je zajímat, jak na tom jste. Lidi, kteří vás podrží ve kterékoliv situaci, ať uděláte cokoliv. Lidi, kterým budete časem říkat... přátelé.