Březen 2011

Zmrzlina a lelkování

31. března 2011 v 17:20 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Konečně nastaly ty teplé jarní dny, kdy vás každá sekunda ve škole navíc zabíjí, protože vy byste nejradši vyběhli ven a z plna hrdla si zakřičeli. S posledním odpoledním zvoněním se vyhrnete ze školy, nasadíte sluneční brýle a nastavíte tvář proti Slunci. Aspoň nějaký optimismus potom, co jste zjistili, že jste dneska měli 2x delší vyučování než vaši spolužáci... To se mi děje pořád.
Dneska jsem se přesvědčila o jednom mém (pozitivním) tušení. Od té doby, co pravidelně píšu na blog, se mi daleko lehčeji píší jakékoliv slohové práce a eseje - a to dokonce i v cizích jazycích! Včera jsem si třeba absolutně vymyslela jeden rozhovor do němčiny, který jsme měli provést s druhou osobou. Profesor nejenom že prohlásil, že jsem to měla gramaticky dobře, ale taky řekl, že z pohledu skladby věty a slovní zásoby se mu to hrozně líbilo. To celkem potěší slyšet, navíc, když jsem to psala asi pět minut...
Jestli se stalo něco nového? Byla jsem se Zelenookým na zmrzlině. Přátelské zmrzlině, samozřejmě. Nic jiného nepřipadá v úvahu, je tady přece ještě jeho skvělá Adélka! Všichni tvrdí, že si na ni moc věří, že ona je úplně jiná liga a odkopne ho. Já si to sice myslím taky, ale přesto ho podporuji. To přece přátelé delají, n'est-ce pas? Ne, není to nádech ironického sarkasmu, co z té věty čiší, to se určitě pletete.
The voice inside my head. Jo, tak ten hlásek se má fajn. Dneska jsme probírali schizofrenii a povím vám, to je něco šíleného. Neumět poznat rozdíl mezi realitou a fantazií? Pořád vám v hlavě něco mluví a vy to neumíte umlčet, tak si s tím začnete povídat. Ne, že bych si nepovídala sama se sebou, to přece dělá každý. To snad ani nejde, abyste na něco pořád nemysleli. Ale když se vám do hlavy nabourá někdo úplně cizí...? Nemám ráda, když na mě mluví cizí lidé. I kdyby říkali tu nejvíc pozitivnější a potěšující věc. Ale u toho prodavače u zmrzliny mi to nevadí, ten je sympatický a vždycky se pěkně usměje, když tam přijdu. Asi tam budu chodit častěji.


Nevědomky, nebo naschvál?

26. března 2011 v 23:17 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Některé věci se dějí naschvál a aby testovaly vaše sebeovládání. Myslela jsem si to už dřív, ale po dnešku jsem skálopevně přesvědčená. Člověk si představí, co by rozhodně nechtěl, aby se stalo, a ono se to samozřejmě stane. Nebo další možnost, že si představí to, co si nejvíce přeje, a samozřejmě se stane naprostý opak. Už si začínám zvykat, že mě život často stírá.
Aby jste byli v obraze, co že se mi to vůbec přihodilo. Byla jsem k večeru venku, zašly jsme si s kamarádkou na kafe. Přišla jsem domů celá promrzlá a unavená a chystala se do postele. Ale to bych nebyla já, aby mi moje plány něco (v tomto případě spíš někdo...) nepřekazilo. Nečekaně mi začal zvonit mobil a na displeji se objevilo jméno, které jsem čekala ze všech nejméně. Jeho jméno, Zelenookého. Nejdřív jsem si myslela, že mě jenom prozvání, protože se zase někde ožral, ale ono to jaksi nepřestávalo zvonit, tak jsem udělala tu nejinteligentnější věc na světě - zvedla jsem to.
Víte, co ten idiot chtěl? Že byl v hospodě a je mu zima, že je kousek ode mě, jestli se nemůže stavit a já bych mu třeba dala nějakou mikinu! Říkala jsem si, jestli to není záminka, ale souhlasila jsem. Asi za dvě minuty se tu objevil.
Sedli jsme si společně na schody, byli jsme ve tmě, světla nesvítila. Byla jsem na celých sto procent přesvědčená, že se o něco pokusí, a byla jsem rozhodnutá se bránit. Jenomže ona se stala věc, se kterou jsem naprosto nepočítala. Nic. Jestli mě někdy něco vykolejilo, tak dnešek to překonal. Čekala jsem, až někde ucítím dotek jeho ruky... prsty v mých vlasech... jeho rty před mým obličejem... ale k ničemu z toho nedošlo! A ještě to totálně zazdil tím, když začal mluvit o té jeho (představte si takový ten ušišlaný hlas) Adélce. Rezignovala jsem, totálně.
Chvilku mi trvalo, než jsem opět našla můj vnitřní klid, ale potom jsem nasadila "jsme přece kamarádi, nic víc" masku a celkem dobře jsme si pokecali. Myslela jsem si, že ho znám - alespoň trošku. Po tom všem přece nepřipadalo vůbec v úvahu, abych ho neznala! Ale vidíte to, najednou, zničeho nic dostanete ránu přímo mezi oči. Říkal, že se změnil. Já mu to nevěřila, ale po dnešku... Ano, změnil se. Takže teď je řada na mě.


Svit nových dnů

24. března 2011 v 19:07 | Sayuri |  Svět v obrazech
Prý jsem se změnila. Co je na tom pravdy nevím, já to posoudit nedokážu, ale pár lidí mi to řeklo. Že to začalo někdy v době, kdy jsem se rozhodla hodit za hlavu Zelenookého. Mohlo se stát, že jsem to přehnala a začala žít úplně jinak, než doposud? Možná... Netuším, jak to poznat.
O jedné věci ale vím jistě, že zůstala při starém - pořád miluju západ Slunce. Tohle se nejpíš nikdy nezmění, proto jsem se šla před chvílí projít ven, taky si vyčistit hlavu, a u toho nafotila pár fotek. První jarní fotky...


I'm walking on sunshine!

20. března 2011 v 22:35 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
I'm walking on sunshiiiiiiiiiineeeeeeeeeeeeee, woooaaah, woooaah, wooooooaaaaaaaaah! Mám se tak strašně fajn a to ani nevím proč! Možná protože jsem si koupila pánskou košili a kamarádka mi řekla, že mi to v ní sluší. A dokonce jsem ji i zapla přes prsa, takže úspěch! Teď můžu machrovat, že mám velikost XS - sice pánskou, ale co.
Chci jaro. Už žádné další šoky ve stylu "Chacha jsem Počasí, udělám si z vás prdel a začnu sněžit!". To by teda nešlo. A ještě v takové boží chvíli, jako když jsme šli z plesu. Společenské šaty, lodičky - ty moje měly pro jistotu 12-ti centimetrové podpatky, měřila jsem to - no klouzejte si z toho kopce dolů. Naštěstí na nás potom čekal autobus, aby nás odvezl do města. Vtipnější cestu jsem nezažila.
Bylo čtvrt na čtyři ráno, kosa jak v Rusku a my jsme se rvali do busu. Pěkně si s kámoškou sedneme dozadu, což jsme rozhodně neměly dělat. Za nás si sedl chlap, co měl kolem čtyř promile v krvi a začal ječet na řidiče: "Jeeeeeeeeeeď'! Kurva, řek' sem JEEEEEEEĎ!" A asi o dvě sekundy později ten samý chlap řekl: "Prosím vás, vyveďte taky toho pána, on tu strašně ječí." Takový záchvat smíchu jsem neměla hodně dlouho a ten jeho blažený úsměv tomu nasadil korunu. Cesta tím autobusem byla celkově dosti energická. Divila jsem se, že na to měl pan řidič nervy, protože já bych všechny vyházela už v momentě, kdy začali řvát "Zadek zdraví předek!" a to byl, prosím, teprve začátek.
Až teď mi došlo, co my jsme za hovada školu. Tyhle akce jsou naprosto nejluxusnější, třeba tady na ples se prodalo 550 lístků, což je neuvěřitelné číslo, když vezmete v potaz, že nás je na škole kolem osmi set. A to navíc na ples můžou chodit jenom třídy od druháku výš. Zajímalo by mě, kolik se tam tu noc vypilo alkoholu.
Dneska jsem do sebe nalila dvě půllitrová kafe, ještě jsem totiž plně nedospala ten spánkový deficit, ale i tak se mi už zavírají oči. Jenom se modlím, ať na zítřek do školy nic není, protože bych to zase musela dělat v šatně, a věřte mi, že grafy funkcí s absolutní hodnotou se na těch lavičkách rýsují sakra špatně.


Držím se

19. března 2011 v 17:00 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Tak to bychom měli. Letošní ples je za mnou a já jsem ho přežila - plán splněn na sto procent. Snad jen to maličké hlodání u srdce mi kazilo příjemně strávený večer, noc a ráno. Nejdřív jsem si říkala, že bych se mohla po dlouhé době pořádně ožrat, na všechno se vykašlat, a nemyslet na jednu osobu se zelenýma očima, protože i ona pouhá myšlenka na něj mě pálí jako rozžhavené železo. Od svého původního plánu jsem ale nakonec upustila, z části kvůli mojí finanční situaci, ale hlavně jsem nechtěla, abych třeba řekla něco, čeho bych později litovala.
Dalo by se říct, že jsem si ples užila. Atmosféra byla naprosto neuvěřitelná, z vystoupení maturantů jsme mysleli, že umřeme smíchy, a všichni byli příjemní a kamarádští. Ale znáte to. Žádný příběh není od začátku do konce dokonalý. Bez problému by to rozhodně nešlo, a tak se i u mě jeden objevil.
Říkala jsem, že se Zelenookým končím a to je taky pravda. Žádné narážky směrem k němu, žádné rozpustilé mrknutí oka, žádný nemístný dotek. To ale nic nemění na tom, že je pro mě nemožné zapomenout. Ať se snažím sebevíc, tak vždycky někdo něco řekne, udělá nějaké gesto, a tím mi ho to zase připomene. Nechtěla jsem to řešit, tak jsem si zašla pro skleničku vína s tím, že mi bude líp. Po čtyřech dvoudeckách mi líp doopravdy bylo. A nebyla bych to já, abych se na sebe nesnažila upozornit.
Vylezla jsem na pódium za ostatníma a pekelně jsme to tam rozjeli. Vnímala jsem jenom "hudbu" a rytmus, nic víc, nic míň. Měla jsem zavřené oči, ale v jednom momentě jsem je otevřela a hádejte na koho mi hned padl pohled. Já budu asi vážně prokletá.
Někdo mi to dělá naschvál. Já se snažím na něj nemyslet, brát to všechno jako největší pohodu, ale pokaždé se stane něco, co mi totálně podkope moji vnitřní rovnováhu a vyváženost! Jako když jsem stála včera (dneska nad ránem...?) u baru a otočila jsem se a on šel právě kolem i s tou "svou" Adélkou. No nevykolejilo by vás to?
Na druhou stranu jsem však zjistila pár zajímavých informací. Když se Zelenooký dostal do nálady, a já se na chodbě bavila se svým bývalým, prošel kolem, zastavil se a začal svůj proslov. "Víš Radku, já jsem na tebe byl tenkrát tak nasraný, fakt že jo! Já jsem totiž s ní (jakože se mnou) chtěl spát a tys mi to úplně zkazil!" Nemohla jsem si pomoct a chytla jsem v tu chvíli tak neskutečný záchvat smíchu, že jsem se se slovy "No to si dělá prdel" raději rychle vytratila. Máme asi vážně hodně zvláštní vztah, ale rozhodně nemůžu říct, že bych si ho neužívala.


Rok poté

13. března 2011 v 22:54 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
K čertu s tím, asi takhle bych to řekla. Hned vám to objasním. Včerejší půlnoc a dnešní ranní hodiny - to byla přibližně doba, kdy uběhl rok od mého prvního polibku se Zelenookým. Nevím, jak vás, ale mě to děsí. Tak neskutečně dlouhá doba, až mám závratě z toho množství času, které jsem "s" ním strávila. Takže vlastně nestrávila, kdybych měla být přesná.
V tu dobu, kdy to byl přesně rok, jsem byla s kamarádkou v jednom místním klubu. Chtěla jsem to napětí ze sebe dostat, na parketu jsem ze sebe měla chuť vytancovat duši. Když jsem si začínala myslet, že bude všechno v pořádku... když jsem to začínala emočně zvládat a připravovala se na fakt, že s ním musím přestat, tak on přišel. On přišel do klubu, do kterého jinak naprosto odmítal jenom vkročit. Moje asi minutové nadšení vystřídal ten zdrcující fakt - on tam přece nebyl kvůli mě.
Prásk, to mi spadla na hlavu imaginární palice. Nevěřím tomu, že jsem to celou tu dobu neviděla. To, že všechno mezi mnou a jím bylo jenom z čisté výzvy a adrenalinu. To, že já jsem se pro něj nenarodila stejně tak, jako se on nenarodil pro mě. Ne, že by se tím něco změnilo, myslím si, že mě bude přitahovat pořád. Tím jeho zvláštním způsobem, který dost dobře nechápu.
Ale končím. Neříká se mi to lehce, ale já se vzdávám. Nadobro. Už žádné soukromé úlety, žádné vazby na něj. Musím se pohnout dál, každý musíme. Já jsem na jednom místě stála příliš dlouho. A to mě už nebaví. Chce to něco nového, vzrušujícího a pokud možno, milujícího.
Nechci zapomenout a rozhodně nezapomenu. To prostě nejde. Nedokážu zničit vzpomínky na člověka, se který jsem zažila snad všechna poprvé. On bude vždycky mou součástí, stejně jako budu já jeho. Naše životy se proťaly, ale nespojily. To je tak ohraná fráze... avšak až teď přicházím na její pravdivost. Bojím se, že si někde v hloubi duše přeju, abychom ten vztah obnovili, ale rozum mi říká, že tohle už nejde. Už to nikdy nebude takové, jaké to bylo. Možná k sobě najdeme cestu jako přátelé, možná ji postavíme postupně, tak, jako jsme to tenkrát neudělali. Čas je neúprosný a hodiny stále nepřestávají tikat. Dnešní noc je poslední, kterou strávím v myšlenkách na něj. Pomalu začíná nový den.


Malé věci

9. března 2011 v 21:56 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Dnešek byl jedním z nejzvláštnějších dnů v mém životě. Zažila jsem něco úplně nového, jistou míru bolesti, ale také pochopení a síly lidského odhodlání. Dnes po škole se nás ve třídě sešla skupinka 18-ti lidí - všichni jsme měli zavázané oči, měli jsme zakázáno mluvit. Bylo to součástí jednoho životního příběhu. Příběhu o ženě, která se, přestože byla hluchá a slepá, dokázala zapojit do normálního života, naučit se mluvit, psát a normálně myslet. Příběhu o Hellen Kellerové.
Kdo bude chtít, tak si o ní něco zjistí. Nechci vám to tady psát, je to velmi silný příběh a člověk by si ho měl přečíst v jiném, než mojem podání.
Všichni jsme přišli do třídy se zavázanýma očima. Nevěděli jsme, kam nás posadili, kdo sedí vedle nás, žádný pojem o prostoru a lidech kolem sebe. Začal úvod a následovala pobídka, abychom si našli někoho do dvojice. Jako první jsem narazila na svoji nejlepší kamarádku - ze všech osmnácti lidí, kteří tam byli, jsme na sebe přišly právě my dvě. Náhoda?
Všichni jsme splnili úkol a zase si sedli. V tu chvíli mě to napadlo. Co by se stalo, kdybych narazila na Zelenookého? Poznala bych ho jen podle dotyku dlaní nebo bych si myslela, že je to úplně někdo jiný? Měla jsem tyhle myšlenky stále v hlavě, když tu najednou nám řekli, že se zase máme projít a najít si partnera. A co myslíte, že se stalo?
Udělala jsem asi pět nejistých kroků, cestou narážela do ostatních lidí, když v tom jsem se dotkla jedné dlaně... byla to jeho dlaň. Byla jsem si jistá, v tu chvíli jsem prostě věděla, že přede mnou stojí on. Později, když jsme se o tom všichni bavili, on řekl jednu takovou věc... "Hned, jak jsem se tě dotkl, jsem věděl, že jsi to ty." Vyrazilo mi to dech. Neměla jsem slov, tak jsem jen seděla a usmála se.
Je tohle možné? Hodinu a půl sedím v místnosti, se zavázanýma očima a bez jakéhokoliv mluvení, a uvažuju nad tím, co by se stalo, kdybychom na sebe takhle narazili, jestli bychom se poznali. A on mi potom řekne, že po jediném dotyku mojí dlaně věděl, že to jsem já. Naprosto to se mnou zamávalo. Ještě teď, o pár hodin později, když na to pomyslím, mi běhá mráz po zádech. Tentokrát to bylo něco jiného... Alespoň já jsem to tak vnímala a doufám, že i on si uvědomil tu změnu. Jako by se mezi námi objevilo nové pouto - tvrdé, ale zárověň křehké - jako diamant.


Nadávky!

7. března 2011 v 23:15 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Chtěla bych vám povídat o tom, jak jsem se měla, ale zjistila jsem, že je můj život hrozná nuda. Stalo se tak od doby, kdy se v Zelenookém probudily city (nechápu to!!) a začal se zajímat o... tu holku. A víte co je na tom snad ten největší paradox? Že od té doby jsme se stali takoví přátelé, jakými jsme nikdy předtím nebyli. Já jsem to vlastně ani nepovažovala za prakticky možné.
Časy se mění. A to fest. Věci, které se vám v minulosti zdály neuskutečnitelnými až absurdními, se najednou ukazují jako naprosto normální a běžné. Měla bych se z toho radovat? Nikdy jsem s ním nechtěla být, mít plnohodnotný vztah... Můj nejlepší přítel mi říká, že si to jenom namlouvám, ale kruci, tak dlouhou dobu? To ne, tomu nevěřím.
Fajn, tak proč mě to tak žere?! Možná z toho už prostě a jenom magořím a nevidím to, co mám přímo před očima. Přiznejme si to, tohle se stává také častěji než by mělo. A mě snad dvojnásob, protože to už opravdu není možné.
Ale dost o mém avantgardním vztahu se Zelenookým, teď trošku jiný šálek čaje. Mám kamarádku, která je už rok zamilovaná do jednoho kluka. Různě mu to dávala najevo, snažila se, bojovala, ale on, jelikož je tupý jak tágo, na nic nereagoval. A ona, chudák můj, trpěla depresemi a opravdu nepříjemnou náladovostí. Tohle by ještě nic nebylo, ale... Asi před dvěma týdny se konala taková menší oslava narozenin. No oslavenkyně se zlila jako dobytek - nehodlám to nijak zlehčovat, tohle je čistá pravda - což bych chápala, byly to přece její narozeniny! Ale co jsem nepochopila? Ona se vyspala s... ano, s kým myslíte... právě s tím klukem do kterého je moje kamarádka už rok (jeden celý rok!!) naprostý blázen. Myslím, že nemusím popisovat, jak tohle všechno prožívala. Vědomí, že se vaše (teď už samozřejmě bývalá) kamarádka vyspí s klukem, o kterého vy už rok marně bojujete a ona to ví... V některých případech se alkohol nebere jako omluva. A tohle je právě jeden z nich.


Touha potkat toho svého pana Darcyho

5. března 2011 v 21:29 | Sayuri |  ... filmů
Včera jsem chytla neskutečně nostalgickou náladu. Nejdřív jsem si v hlavě stihla probrat všechny ty krásné, staré zlaté časy a hned potom jsem si chtěla zlepšit náladu nějakým filmem. Moje volba padla (zase) na Pýchu a předsudek z roku 2005. Netuším, jestli to je dobře nebo ne, ale od té doby, co jsem ho (zase) dokoukala, mě ten film pronásleduje.
Obdivuji Elizabeth, že přes to všechno, co se mezi ní a panem Darcym stalo, k němu našla cestu. Taky jí závidím, protože takového chlapa má jenom ona a nikdo jiný. A ještě k tomu jsem naštvaná na sebe, protože takhle prožívám věci, které se v reálném životě jen těžko stanou.
Každá holka touží najít toho svého pana Darcyho, životní lásku... dobře, to každá berte jako takovou menší nadsázku... Každá chce být milována nehledě na ostatní faktory, jako jsou původ, rodina, majetek. V dnešní době to už není tak žhavé, jako to bývalo - naštěstí! Fakt si neumím představit, že by si někdo nevzal holku jenom proto, že není z vhodné společenské vrstvy vzhledem k partnerovi.
Tyhle doby jsou už za námi, avšak někdy to je možná škoda. Vždycky, když vidím ty kluky, s kalhotama pod prdelí a o osm čísel většíma, čepicí s dolarem naraženou na hlavě, říkám si, kam se poděla všechna ta elegance a zdvořilost dávných věků...