Únor 2011

When the rain starts to pour

28. února 2011 v 21:18 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Tak a je to tady - jarní prázdniny. Nejspíš očekáváte, že jsem nadšená. Nejdřív jsem byla, když jsem plánovala kam všude půjdeme, co budeme dělat, jaké akce stojí tento týden za to. Moje nadšení však opadlo, protože jsem postupně zjistila, kdo jede na hory, a kdo ne. Vyšlo mi to asi tak, že devadesát procent lidí, co znám jede, a s těmi zbylými deseti procenty se nebavím. Tak tohle bude velmi zábavný týden.
Úplně mi to zkazilo náladu a aby toho nebylo málo, navštívil mě zase starý známý kamarád Smutek. A protože jsou všichni pryč, tak mi nikdo nepomůže s jeho vykopnutím, takže to tentokrát budu muset zvládnout sama.
Je mi smutno z toho, že Zelenooký chce jinou a vypadá to, že se do ní postupně zamilovává. Mám na sebe taky vztek, protože se mu s ní snažím pomáhat, místo toho abych ho od ní odháněla. Utěšuju ho, říkám mu, že oni dva se určitě hledali. Celkem to vycvičí vaše sebeovládání. A taky vás to naučí smířit se s věcma, které vy nedokážete změnit. Ne, že bych nemohla, já to nedokážu, což je podstatný rozdíl.
Nastane moment, kdy procitnete. Kdy zjistíte že věc, o které jste byli pevně přesvědčeni, že je pravdivá, je vlastně jen vaše vymyšlená iluze. A potom se vám to začne sypat jako domeček z karet. Další a další procitnutí a najednou to vidíte. Čistá pravda vám ukazuje neslušný posunek. No tak si to užij, zase jsi vyhrála!
Zajímalo by mě, proč mu pomáhám. Měla bych ho nenávidět, pomlouvat na každém rohu, ale nedělám to. Měla bych být chvilku svině, tak proč jí nejsem? Nemyslím si, že ho miluju. Pokaždé, když se nad tímhle zamyslím, tak to nejsem schopná říct, něco ve mně mi totiž brání. Třeba má moje srdce nějaký skrytý reflex a nechce mě úplně oddělat. Ach, díky Ti! Co bych si bez Tebe počala? A tohle není ironické, prosím.
Přes to všechno... Jsem ráda, za tyhle starosti, protože vždycky, když si myslím, že jsem na tom špatně, zjistím, že někdo je na tom mnohem hůř.


Sex jako koření vztahu

27. února 2011 v 8:58 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Včera jsem byla v jednom místním klubu, u nás náctiletých velice oblíbeném. Pouštěli oldies písničky, na které jsme se s holkama vyblbly a dost jsme se vybouřily. Což se nedá říct o ostatních příslušnicích ženského pohlaví, které to tam celkem rozjížděly...
Nemám nic proti známostem na jednu noc. Myslím si, že to je každého problém a rozhodně mu do toho nemá kdo kecat. Ale včera jsem začala fakt trošku váhat.
Když se ta holka stihla ožrat už v osm večer - její problém. Když už olizovala každého chlapa kolem sebe - její problém. I kdyby si to s někým rozdala na těch hnusných záchodech - její problém. Jenomže všechno má svůj háček. Ta holka byla bývalá mojeho dobrého kamaráda, který - světe div se - tam byl taky a všechno viděl.
Od té chvíle to přestává být jenom jejím problémem. Teď má nastoupit ten moment procitnutí a ohleduplnosti, který u ní rozhodně nenastoupil. Tak jsem popadla kamaráda a šli jsme si sednout na druhou stranu klubu, vzadu jsou takové fešné schůdky. Hudba tam moc neřve, dá se tam i normálně pobavit, protože se slyšíte.
Ptala jsem se ho, co na ni vůbec viděl, proč s ní byl? Ona taková byla vždycky a on tohle věděl. Jeho odpověď mě ani moc nepřekvapila. "Na konci to už bylo více-méně jenom o sexu." Vztah má být založený na lásce, to je pravda - a sex je kořením vztahu. Přiznejme si to, kdyby spolu dva lidi byli dlouho, ale nespali spolu, ten vztah by se po čase rozpadl a oni by se rozešli.
Kolik lidí však najde tu správnou lásku? Všichni víme, že to není jen tak. Možná nám do té doby zůstane jen ten sex, jako cena útěchy.


Bylo, nebylo...

20. února 2011 v 12:10 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Extáze!

     Když kvůli něčemu dlouho trpíte, naučíte se s tím žít. Někomu to trvá dýl, ale taky se mu to časem podaří. A víte co? Já to dokázala! Zablokovat to uvnitř sebe, nechat to tam zamčené. Pořád to vnímám, ale už s tím umím žít. Neuvěříte mi, jak se cítím. Takhle skvěle mi už dlouho nebylo!
     V pátek měla kamarádka oslavu narozenin. No co vám budu povídat - rozjeli jsme to. Už se o mě a mých přátelích začíná šířit pověst, že jsme ozdobou všech večírků. To celkem potěší, protože když to někde začíná váznout a my příjdeme, tak je úspěch zaručen. Dalo mi celkem práci všechno dospat, člověk by nevěřil, jak namáhavé to je.
     Jeden den, bylo to někdy uprostřed týdne, jsem nemohla usnout. Tak jsem si vzala do ruky tužku a takový strašně obrovský sešit v tvrdých deskách, který mi už pár let jen tak nečinně ležel na poličce. Začala jsem psát. Nebyl to obyčejný příběh. Bylo to o mně a o něm. Jak to všechno začalo, co se stalo, jak to pokračovalo. Při tom psaní jsem si opravdu hodně věcí uvědomila. A taky pochopila. Dalo by se to nazvat "Kronika roku 2010".
     Jsem tak ráda, že se to všechno stalo. Jsou to neskutečné zkušenosti. A jak všichni víme, zkušenosti člověk potřebuje. Ano, bolelo to, brečela jsem, myslela jsem, že mi praskne srdce. Přes to všechno, jsem vděčná. Asi jsem maniak, takhle děkovat za bolest.
     Od pátku si udržuju tu nejlepší náladu. Vždycky mě fascinovalo, jak se někteří lidé jenom trošku napijou něčeho alkoholického, a hned jsou schopní vám říct ty nejstřeženější tajemství. A nejlepší na tom je, že to je vždycky upřímné. Najdou se individua, která by toho zneužívala. Ale já k nim nepatřím. Mě baví poslouchat životní příběhy těch okolo, radit jim, utěšovat je, nebo s nima soucítit.
     Já svůj příběh nikdy nikomu neřekla, ani když jsem byla opilá. V tomhle se dokážu dokonale ovládat. Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se to někdo dozvěděl.


Rozjímání

13. února 2011 v 14:57 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Atmosféra.

     Někdy stačí strašně málo k tomu, abyste si přeházeli názory. Jedna jediná vyslovená věta. Jeden jediný odsuzující pohled. Jedno jediné zoufalé promluvení do duše...
     Chcete se změnit. Chcete být jiní. Ale co když to potom už nebudete vy? Navždy se vzdát sami sebe, jenom abyste si udželi soudnost? Nebo snad nějakou úroveň? Možná mi to za to stojí.
     Nechci být "ta holka s červenou rtěnkou" nebo "ta, která udělala tohle a tamto". Proč neznají moje jméno, jenom moje chyby? Omyly se pamatují o tolik snadněji než úspěchy...
     Prý nezáleží na tom, jak člověk vypadá. Ale když poznáte někoho nového, neříkejte mi, že ho nehodnotíte podle vzhledu. Uděláte si o něm představu, která vás bude celou dobu ovlivňovat. Až po nějaké době možná uznáte, že je úplně jiný, než jaký se jeví navenek. Taky u vás ale může převládnout efekt prvního dojmu a toho člověka zavrhnete.
     Někdy se musíme vzdát toho, co máme rádi, abychom něco dokázali. Vzdát se... Ne. Já se toho rozhodně nechci vzdát. Budu muset? Možná. Čím dál tím víc vidím, jak lidé posuzují člověka podle toho, co se o něm doslechli a potom, když ho poznají osobně, mají na něj už silně kritický názor, který se jen těžko mění.
     Já jsem já. Tak co to pořád řeším? Jeden den můžu být tou nejvýraznější osobou na celé planetě, druhý den tou nejnenápadnější. Bude záležet na tom, jak se budu cítit. Ať si mě odsuzují a pomlouvají. Však jednou zjistí, kdo doopravdy jsem.
  

Such a fool

12. února 2011 v 12:59 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Daří se mi. Cha - miluju ironii. Jde to všechno do kytek! Snažím se být hodná, milá, pomáhat ostatním - byt vstřícná a skromná. A taky upřímná, samozřejmě. A to je právě to. Když lidé říkají, že si na ostatních váží nejvíce upřímnosti, jsou to sebevrazi.
     Mám ráda tvoji upřímnost. To mi vždycky říkala kamarádka. Po pátku mě za ni ale nejspíš nenávidí. Byla to taková blbost, hádka kvůli kravině... Ikdyž? Pro mě to zase taková kravina není.
     Začalo to klasickou písemkou z chemie - názvosloví komplexů. Naprostá stupidita, stačí se nad tím na 5 minut zamyslet a už to umíte. Kamarádka dostala za pět. Potom v šatně řešila, že jinak opisovat umí, jenom že teď se jí to nějak nepovedlo. No a já si samozřejmě nemohla odpustit jízlivou poznámku. "Takže tvoje vědomosti stojí na umění opisovaní, to je pěkné." ... Chrmpf, zase ta ironie. Nemůžu se jí divit, že se naštvala a odešla, a ikdyž jsem jí poslal sms s tou nejupřímnější omluvou, jakou jsem ze sebe byla schopná dostat, neozvala se mi. Ne, že by omluva přes sms byla něco extra, ale jak jinak jsem to měla udělat, když se vypařila?
     Mám ji ráda. Takovou jaká je, kdyby byla jiná, nebyla by to ona. Jenom je mi líto, že takhle plýtvá svým mozkem. Proč si to aspoň jednou nepřečte, aspoň jednou se to nenaučí? Vědomosti jí do hlavy sami nenaskáčou. Neříkám, že názvosloví komplexů je právě to, co by se měla šrotit, ale třeba jiné věci. Dějepis, literaturu... Tak krásné vědy!
     Budu věřit, že člověk je naštvaný na druhého nejvíc, když ví, že ten druhý měl pravdu. Počkám, až si to srovná v hlavě... Jsem zvědavá, co z ní potom vyleze. Třeba se o sobě dozvím zajímavé věci, které jsou mým očím skryté. Chacha. Člověk aby byl připravený fakt na všechno.


Její vnitřní boj

3. února 2011 v 20:24 | Sayuri |  Psací pero
Její vnitřní boj

Stupidní představa spravedlivého světa. Naivita, která nezná mezí. Naděje, bolest, zoufalství. Všechno krásné se jí ztratilo v prachu a zůstala ona černá díra. Když jedna životní éra skončí, má začít další - nová. Avšak, někde se stala chyba, protože nic nového nezačalo.
Ona měla odvahu věřit. Nebála se budoucnosti, následků ani potíží, protože si myslela, že se nic nemůže stát. Byla to její životní jistota, která ji držela nad vodou při obtížných situacích. A koho by napadlo, že tato jista může zmizet? Nic není věčné. Všechno jednou skončí a vy se buď zhroutíte nebo budete bojovat a vyhrajete. Jak tenká hranice se však nachází mezi propadem a vstanutím ze země? Kde je ta mez, která odděluje jedno od druhého?
Schopnost věřit v ostatní lidi. Jak krutě se tento (zlo)zvyk může vymstít! Náhoda je sviňa = stane se to ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte a kdy vás to nejvíc položí. Nepatrné věci...
Pokud jste silní, vydržíte a stanete se ještě silnějšími. Pokud ne, stane se vám to znovu, stejně jako se to stalo jí. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš? Jí se to povedlo. Tenkrát si to užívala a byla za to vděčná. Lepší něco, i pouhá stupidní náhražka, než nic. Je to povrchní? Nejspíš. Ale hlavně je to zoufalé.
"Lidé se mění." Chytrá slova idealistů. Mění se okolnosti, svět kolem nás. Lidé zůstávají stále stejní. Svině zůstane sviní, ať se snaží sebevíc. Sama se změnit nedokáže. Ona chtěla pomoct, dokonce za cenu svého vlastného štěstí a lásky. Chtěla, aby on byl jiný, protože potom by ho neměla tak moc ráda. Nebyl by to on, byl by to nový on. Někdo úplně jiný. Jí by zůstaly vzpomínky na jeho staré já, které by už dál neexistovalo.
On se změnit chtěl. Avšak... Nevyšlo mu to - zůstal stále stejný. Proč? Aby jí dál ubližoval? Protože mu to tak vyhovuje? Být namyšleným parchantem, bez citů a svědomí. Ona to dál nechce snášet, ale ono to prostě nejde! Udělá cokoliv, aby si ho získala.
Bojuje s tím. Už jednou byla na zemi a nehodlá se tam vrátit podruhé. Tentokrát to bude její triumf. Absolutní a sladké vítězství.


Obyčejné pocity běžného života

1. února 2011 v 18:07 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Popiš své pocity. Tohle nám řekla profesorka, když jsme brali psychologii. Tenkrát jsem byla neskutečně znuděná, otrávená a unavená. Mimo to - nesnáším psychologii a celé základy společenských věd k tomu.
     Když se nad tím zamyslím teď, není to tak lehké... popsat, jak se právě cítíte. Hledám správná slova, ale nedokážu je objevit. Vím, že určitě existují, ale já si prostě nevzpomenu. Asi si říkáte, co to jsem za debila, že si neumím vzpomenout na pár slov krásného českého jazyka, avšak je to tak. Nechám si to projít hlavou.
     Maminka mi chtěla udělat radost a koupila mi nové boty. Za vysvědčení prý. Tento půlrok jsem se ve škole opravdu snažila - tři dvojky a třináct jedniček. Nechápu, jak jsem dokázala dostat za jedna z fyziky a matematiky, ale nestěžuju si. Máma tvrdí, že mi upadnou nohy, ale když já tak neskutečně miluju vysoké podpatky! (Pro zájemce - foto zde.) Už jsem je měla na lekci v tanečních a nejenže to vypadá skvěle, taky se v nich božsky tančí! A nejlepší na tom je, že můj partner je i přes ty štekle stále vyšší než já!
     ... Dost bylo materialistických keců! Jenom jsem se potřebovala pochlubit. Tento týden začal opravdu divně. Náš spolužák definitivně odešel... Je nás zase o jednoho méně. Nevěřili byste, jak divný pocit to je. Člověk si říká "Však to bude v pohodě!" nebo "Zvykneme si...". Já jsem si zatím teda rozhodně nezvykla a ani si zvykat nehodlám. A ještě víc mi drásá srdce, když vidím, jak je některým lidem ve třídě naprosto jedno, že tam s náma už není. Ani jim to není líto! Copak nemají city? Přece není možné, aby jim nechyběl, sakra už!
     Čas. Hrozná věc. Ať se stane cokoliv, on se nikdy nezastaví. Pěkný workoholik, to vám teda povím.