Leden 2011

Navždy králem zůstaneš!

30. ledna 2011 v 12:27 | Sayuri |  ... mých citových záležitostí
     Včera probíhalo finále mistrovství Evropy v krasobruslení. Jelikož je to můj nejoblíbenější sport, samozřejmě že jsem ho napjatě sledovala. Zažila jsem celkem šok, když jsem viděla, jak to Michal Březina zkazil... Ale nic mu nevyčítám - ty nervy a napětí musí být otřesné - a navíc na něj byly kladeny vysoké nároky. Naštěstí nám potom Tomáš Verner napravil reputaci a skončil bronzový, gratuluju!
     Během večera padlo několik narážek na mého nejoblíbenějšího krasobruslaře - Jevgenije Pljuščenka. Nedá se říct, že by o něm mluvili hnusně, ale na druhou stranu... ani ne hezky. Byl často zmiňován, právě když bruslily nové ruské naděje a já si to prostě nemůžu odpustit.
      Slyšela jsem, jak kritizují jeho styl bruslení. Ten styl, se kterým vyhrál dvě stříbrné a jednu zlatou medaili  na olympiádách. Ano, zůčastnil se tří olympiád a oni ho stejně nenechají na pokoji, nepřestanou kritizovat tuto legendu. Málo spojovacích prvků? Hodně dlouhé nájezdy na skoky? Jako pardon, ale vy vážně chcete skočit čtverný skok, bez toho aniž byste se pořádně rozjeli?
     On je král. Vždycky jím byl a navždy bude. Ikdyž už nezávodí, bude mu pokaždé patřit první příčka - kdekoliv. Budu se hádat s každým, kdo o něm řekně, že neumí bruslit. I ten největší idiot, který moc krasobruslení nesleduje, musí uznat, že on se už dávno zařadil mezi legendy tohoto sportu. Nemůžete jen tak vynechat člověka, který je šestinásobným mistrem Evropy... trojnásobným mistrem světa... a vítězem olympijských her. A to ani nemluvím o těch druhých a třetích místech, které kdy vyhrál.
     Pokud tohle někomu přijde málo, měl by se nad sebou pořádně zamyslet.


Sledovat a snít

29. ledna 2011 v 0:30 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Někteří lidé vás nejspíš nikdy nepřestanou překvapovat. Myslíte si, že je znáte a víte, co udělají - jak zareagují. A najednou? Bum, úplně jiná reakce, než jakou jste očekávali. Udržuje to ve vztahu napětí a tajuplnost, ale nic se nemá přehánět.
     Je pár minut po půlnoci, jsem mrtvá po protancovaném večeru (noci) a sleduji Hercula Poirota - můj oblíbený seriál. Bohužel se na něj nedokážu plně soustředit. Stala se totiž jedna taková věc:
     Našeho spolužáka vyhodili ze školy. Byl v podmínce a teď si udělal průser a už mu to neprošlo. Jsme spolu šest let a najednou má někdo odejít? Nedokážu si to představit. To prázdné místo, které bude od úterý ve třídě... A to prázdné místo u mě v srdci? Bude mi chybět! Má svůj identický smysl pro humor, trefné a vtipné hlášky a nikdy věci nehrotí. Ano, bude mi chybět - moc.
     Nechci myslet na tyto depresivní věci. Právě prožívám velice proměnlivé období. Jeden den mám chuť být tou extrovertní a "vždycky ve středu dění" holkou. Další den nemám náladu na mluvení, nechte mě všichni být, ale potom zase ječím jako pomatená a často používám divadlo k vyjádření věcí. Nebo taky dny, kdy mluvím ve složitých větách typu "Někdy je lepší být decentralizovaný, protože potom se budeš lépe seberedukovat", abych vyjádřila některé své názory. Nemusím doufám dodávat, že často ze mě vylezou naprosté blbosti...?
     Za poslední týden jsem viděla 3x Love actually. Ne, že bych to považovala za normální, ale ten film má v sobě prostě... něco. To něco, co 95 procentům všech filmů chybí. To něco, co mají filmy jako třeba Na východ od ráje, Remember Me, Pride & Prejudice - atakdále, atakdále...
     Uvolněte se. Já se o to snažím už pěkných pár dnů a Láska nebeská rozhodně pomáhá. Speciálně moje nejoblíbenější scéna, když Colin Firth žádá Aurelii o ruku... Ne že by se mi to někdy mohlo stát, ale můžu se na to alespoň dívat a snít.


Neprocházejte světem sami

22. ledna 2011 v 13:47 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Přátele tvoří život. Zážitky ho naplňují, láska ho obohacuje. Nepřátele mu ubližují a nenávist ho ničí. A ještě se mi snažte tvrdit, že to není pravda. Všichni lidé tvoří, naplňují a obohacují, ale zároveň také ubližují a ničí. Chcete to změnit? Chtít můžete.



Já naštěstí nemusím walk this world alone. Doufám, že vy také ne.


Smích večera

16. ledna 2011 v 1:11 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Konečně! Zase jednou večer, kdy jsem neměla myšlenky rozutíkané na všechy strany, ale soustředila jsem se jenom na své přátele. Byl to jeden z těch večerů, který vám nedovolí myslet na blbosti a problémy, ale místo toho se bavíte a máte se fajn. Víte, co myslím... Nebo ne?
     Ještě teď se mi na tváři objeví úsměv, když si vzpomenu na různé hlášky večera. Jsem vděčná za takové přátele jaké mám, nikdy bych neměnila. Jistě, často se nepohodneme a hádáme se, ale pořád to jsou oni. Patříme k sobě, ať se děje co se děje.
     Víte co nechápu? Když někdo odsuzuje mládež v hospodách. No a co, že mi je šestnáct a sedím u piva. Vážně si myslíte, že ze mě pár piv dokáže udělat totálně ožralou holku, co neví o světě? Tak to opravdu ne, kde to sakra žijete. Já nerozumím lidem, kteří se po jednom pivu chovají, jako by vypili celou bečku. Vždyť to s nima nemůže nic udělat, co blbou...
     Víte, co mám ráda? Ten stav po pár pivech, když nejste ani 100% střízliví, ani ožralí. Já se vždycky dostanu do nálady, kdy mám potřebu probrat celý vesmír. Bavím se s lidma naprosto o všem. Od hudby a filmů přes psychologii osobnosti až po filozofii vesmíru. Člověk by nevěřil, jak se do toho dá tak zabrat. Mám jednu kamarádku, která je neskutečně chytrá. A když se s ní začnete dohadovat o vesmíru... no, řekněme, že to je něco jako dobrovolná sebevražda. Ona ví všechno. Často nemám odvahu jí odporovat, myslím, že by mě rozebrala na ty nejmenší kousíčky.
     Nechce se mi ani věřit, že už je jedna hodina ráno. Vím, že čas je relativní, ale všichni se podle něj řídí, všichni ho znají. Z čehož vyplývá, že bych měla jít spát. Mě ale uklidňuje to cvakání klávesnice pokaždé, když zmáčnu mezerník. Škoda, že můj bráška spí asi 4 metry ode mě, musí ho to rušit... A proto to vypnu. Takže dobrou noc a choďte do hospody pokecat o celém vesmíru!
     A mimochodem, tenhle článek jsem napsala s pěti pivy v sobě, takže nechci slyšet žádné řeči o tom, jak mladí neumí pít.


Kdysi dávno...

6. ledna 2011 v 15:58 | Sayuri |  Svět v obrazech
     Světe div se, ale tohle je první článek roku 2011. Proč to hrotit? Prostě jsem se dlouho neozvala. Urovnala jsem si život. Když říkám urovnala, myslím tím dala opravdu dohromady. Už nenechám nikoho kecat do mojich věcí, nenechám se kritizovat a nehodlám poslouchat, co všechno jsem udělala blbě. Stalo se to a už to opravdu změnit nejde.
     Budu chtít mít něco se zelenookým? Tak budu mít. Však se uvidí časem, jak se to vyvine.
Jedno ale vím určitě - já to přežiju.

     Dělala jsem si pořádek v počítači a našla jsem jednu moji starou fotku. To byly ty bezstarostné časy raného mládí. Vzpomínky... ♥
     Nikdy na ty časy nezapomenu.
www.den-po-dni.blog.cz

Ach...
Jen se tam vrátit.
Nežijte minulostí, žijte přítomností? - Ale mlčte.
Minulost je mou součástí.