Prosinec 2010

Před rozbřeskem přichází zatmění

23. prosince 2010 v 14:17 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Připadám si, jako kdybych běhala po sinusoidě - jednou jsem nahoře, podruhé zase dole. Mám ráda chvíle, které trávím se svými přáteli. Díky nim nemyslím na zelenookého a bavím se. Probíráme celý vesmír a smějeme se. Jsou to nádherné chvíle. Bohužel, každá taková jednou skončí a po ní přijde tma. Naprosté zatmění...
     Marně čekám na rozbřesk, marně se snažím zapomenout. Už jsem vyzkoušela všechno, ale nic nepomohlo. Ať jsem byla kdekoliv, ať jsem byla s kýmkoliv... Jeho stín mě pronásledoval. 
     Bojím se usnout - on je v mých snech. Bojím se mu podívat do očí - spálily by mě. Bojím se na něj sáhnout - elektřina by nás oba zabila. Přes to všechno, co jsme si kdy řekli - že to nemá budoucnost, že my dva spolu nikdy nemůžeme normálně být - je to stále ve vzduchu.
     Když se náhodou spolu ocitneme úplně sami v místnosti, atmosféra se otočí o stoosmdesát stupňů. Celé okolí se napne a my, přestože mlčíme, to cítíme. Kolikrát jsem uvažovala nad tím, jestli to taky cítí. Myslím si, že ano. Odkud by se vzalo to vzájemné napětí, kdyby vycházelo pouze z mojí strany? To je něco jiného než obyčejná přitažlivost, musíte to zažít, abyste pochopili.
     Hodně lidí se mě ptalo, proč spolu nejsme, když se toho mezi námi tolik stalo. My spolu nemůžeme být. Zabili bychom se. Naše pouto by ztratilo ono magické kouzlo, vášeň by vyprchala a už nikdy by to nebylo jako dřív. Potřebujeme hru, potřebujeme spolu soutežit, musíme se zraňovat. Střídáme se ve výhrách a prohrách, válka zatím nikdy neskončila. Snažili jsme se to ukončit. Řekli jsme si, že se spolu nebudeme bavit, ani na sebe sahat. Naprosto žádný kontakt. On to vydržel pět dní. Já s tím bojovala... alespoň jsem se snažila. Nevyšlo mi to. A začalo to všechno zase od začátku. Nikdy nebylo a nebude žádné MY. Vždycky jen JÁ a ON. Jak dlouho to ještě bude trvat...?


Nepředstavitelné

19. prosince 2010 v 17:33 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Další týden uběhl. Tak rychle, to snad není možné. Jako bych o něco přicházela, v jednu chvíli se dívám vlevo a něco se stane vpravo, když se otočím vpravo, děje se něco vlevo. A je to tak pořád, furt dokola. Hlavní roli často hrají stále ti samí lidé, už to začíná být nuda. Pomalu mě přestává zajímat, co se děje na "té druhé" straně...
     Chci se dívat jenom vpřed a nikam jinam. Pomáhat ostatním, když zakopnou na své cestě. Být tu pro ně, když to budou potřebovat. Čas od času ale i já sama potřebuji podporu. Nejsem hrdina, nejsem ničím výjimečná. Já také potřebuji pomoc. Stejně jako každý jiný...
     Když jsem četla Nový Měsíc (přijde mi to tak dávno!), nechápala jsem, jak může Bellu tak moc bolet to, že ji Edward (jakoby) opustil. Pořád jsem si říkala, že jí zbyly vzpomínky, může mít přece alespoň to. Ale je to kravina. Jak já byla blbá! Největší naivka...
     Máte sice vzpomínky, to je pěkné, ale kdykoliv si je pustíte blíže k tělu, začnou vás zabíjet. Postupně, pomalu. Spalují a je těžké je zastavit, propadáte se stále hlouběji. Když se vám nakonec podaří se z toho nějak dostat, máte v sobě vypálenou černou díru. Žádná sranda.
     Jak chcete vyléčit černou díru? Zatím jsem na to nepřišla a nemůžu ani říct, že jsem na dobré cestě. Spíš jsem zaseklá na mrtvém bodě, kde si rozhodně ještě nějakou chvíli pobudu. Na druhou stranu, mám hodně času přemýšlet. Za každým gestem se něco skrývá, věci se konají s nějakým účelem. A já přijdu na to, proč on dělá právě tohle.


Vzpomínkové období

12. prosince 2010 v 13:11 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Úplně se o mě otřel závan nostalgie. Vzpomínky na dětská léta, školku, první třídu ve škole... Nástup na osmiletko, první problémy a starosti. Necelých sedmnáct let mi proletělo před obličejem, jako by se to všechno stalo včera.
     Je to divné, když to říkám. Ještě nejsem stará, připadám si, jako bych neměla právo to říkat. Ale já to tak cítím.
     Obdivuju lidi, kteří jsou každý den skvěle naladění, nic neřeší a vypadá to, že se mají fajn. Kde na to berou tu energii? Závidím jim.
     Poslední dny jsem si ale maximálně užívala. Na chodbách se na mě všichni otáčeli, díky mé nové rudé rtěnce. Upřímně, je to opravdu nepřehlédnutelné. Taky jsem zjistila, kteří lidé odsuzují druhé jenom kvůli vzhledu. Ani nedokážu spočítat, kolik narážek jsem na sebe během týdne slyšela. Je běžné, že soudíme ostatní podle toho, jak vypadají, ale přece o nich hned neříkáme, že to jsou svině, děvky a jiná hnusná přirovnání. Je smutné, že to lidi vůbec baví.
     Když jsem byla venku fotit, uvažovala jsem o celém svém životě. Zjistila jsem, že nelituju ničeho, co jsem kdy udělala. V tu dobu, kdy jsem to dělala, jsem si myslela, že to je správné. Každý můj čin mě posunul dopředu, nikdy ne dozadu. Co bylo, bylo, je to má minulost. Nejde ji jen tak vymazat a začít znovu, jak si někteří lidé myslí. Kdo bychom byli, kdybychom neměli minulost?


Srdce otevřené zimě

8. prosince 2010 v 9:50 | Sayuri |  Svět v obrazech
     Byla to dlouhá procházka. Nutně jsem ji potřebovala a doufám, že svůj účel splnila. Škoda, že můj foťák v půlce odešel, protože na něj byla asi moc velká zima, ale později naštěstí zase naskočil. Krásy malé vesničky jsem zvěčnila (jak dobře, to ať rozhodne každý sám za sebe).

V noci a den předtím hustě chumelilo, takže bylo všude dvacet čísel sněhu. Kdo šel tady touhle cestou, čí stopy to jsou...?
www.den-po-dni.blog.cz


Vůně Vánoc

4. prosince 2010 v 9:51 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Novinka týdne: Kolona dopadla nad moje očekávání, jsem živá, nohy mi neupadly a budu na ni dlouho vzpomínat. Pár detailů se samozřejmě našlo, jako třeba, že jsem si pošlapala šaty a podobně, ale to jsou opravdu jen detaily.
     Máme tady Christmas time. Dokonce i u nás už napadl sníh, všude je krásně bílo. Vytáhla jsem zimní boty, které neskutečně kloužou. Zima mě donutila změnit styl (zase) - koupila jsem si šíleně rudou rtěnku a hodlám ji používat. 
     Miluju chuť Vánoc. Když se procházím po náměstí a obhlížím stánky, vždycky ke mně zavane vůně punče. Mňam! Zahřeje.
     Těším se na volno a Vánoce, ale zase nechci být bez přátel. Můžeme se domluvit, že zajdeme ven, to jo, ale hrozně špatně se to o Vánocích domlouvá. A to asi ještě pojedeme navštívit babičku na Slovensko. Čtyři hodiny cesty autem, ale hrozně se na ni těším!
     Závidím lidem, kteří maji čas. Nebo jsou možná schopní a umí si naplánovat den - což já vůbec nezvládám. Ráno chodím do školy za tmy, večer se vracím za tmy. To už jsem úplně vyčerpaná a často nemám náladu vůbec něco dělat. Ikdyž předstírám, že mi nedělá nejmenší problém vstávat v šest, není to pravda. Je to vyčerpávající.
     Už dlouhou dobu si říkám, že bych mohla jet fotit. Napadl sníh, krásně bílo, ta atmosféra! A moje rudá rtěnka by se na fotkách tak vyjímala...! Nesmím zapomenout foťák až zase pojedu k babičce. Doufám, že to nebude moc tát, nemám ráda sněhovou břečku.
     Jedna z těch méně příjemnějších částí Vánoc (alespoň pro mě) - vybírání dárků. Mám ráda, když někomu dám něco, co se mu líbí. Ale než já to vyberu? Nikdy nejsem naplno spokojená, vždycky tam je nějaký rušivý detail. No co vám budu povídat.
Jdu si udělat jablečno-skořicový čaj. Ta chuť Vánoc...