Listopad 2010

Nejdelší 3 minuty mého života

21. listopadu 2010 v 12:14 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Zažila jsem šok. Ještě teď se klepu, když pomyslím na to, jaké mohly být následky. Naštěstí žádné nebudou, ale celkem se mi změnil pohled na určité věci. Nevím, jestli to je dobře nebo špatně.
     Kde začít? Je to trošku trapné, ale nechci to dusit v sobě. Hlavně se mi nesmějte, protože to opravdu není vtipné, to nejspíš nepochopíte, dokud to nezažijete.
     Předevčírem jsem si něco uvědomila. Začala jsem rychle počítat a doufat, že počítám špatně, ale ne. Všechno sedělo. Poslední menstruaci jsem dostala před 6 týdny. Ani si nedokážete představit, jak to se mnou otřáslo. To vědomí, že ve mě může... něco... být?
     Nechtěla jsem to nikomu říct. Ani nebylo komu. Rodiče? - Hahaha. Jakub? - Nesnesla bych ty jeho narážky. Péťa? - Nevím proč jsem jí to nechtěla říct, ale nakonec jsem to udělala. A ještěže tak.
     Zašla mi do lékárny pro těhotenský test a potom jsme šly k ní, abych si ho udělala. Na výsledek se čekalo 3 minuty. To byly ty nejdelší 3 minuty v mém životě. Představte si vaše nejdelší 3 minuty a vynásobte je tak stem.
     A potom ta úleva! Jedna čárka! Nejsem těhotná, nic! Panebože, ještě teď mám tu situaci před očima. Já jsem snad v životě nebyla šťastnější. Jako, fakt netoužím být gravidní šestnáctkou.
     Moji euforii mi trošku kazí fakt, že jsem pořád ještě krámy nedostala. Mívám je často nepravidelné, ale nikdy se mi neopozdili tak, jako teď. Asi už bude opravdu načase navštívit gynekologii. Ne, že by se mi chtělo...
     Ale teď už šťastnější zprávy. Zítra mám poslední lekci tanečních. Poslední lekci začátečníků a 1. prosince mě čeká kolona. Šaty už mám, ale i tak toho musím ještě hodně zvládnout. Ale po tomhle šoku mám pocit, že zvládnu všechno na světě.


Zhasněte světla a pusťte hudbu

17. listopadu 2010 v 10:37 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Včerejšek (dnešek?) byl jeden z těch nezapomenutelných dní. Takový, který začíná tím, že si nejste ničím jisti a nevíte co máte dělat. Potom se ale všechno rozjede a vy děkujete, že jste u toho mohli být.
     Minulá noc byla skvělá, možná proto je dnešní ráno tak hrozné. Když jsem se vzbudila, plně na mě dolehlo vědomí, že Michael Jackson je opravdu mrtvý. Nikdy předtím se mi to nestalo, snad jen v ten Den. 
     Bylo 26. června 2009 a já měla na mobilu nepřečtenou sms, ve které stálo, že je Michael v kómatu. Zděsila jsem se jako nikdy, jak by se mu mohlo něco stát? Vždyť měl mít legendární comeback, koncerty byly připravené, za pár týdnů se mělo začít. Letěla jsem k televizi a zapla CNN. Bylo to tam, bilo to do očí. Breaking news: Michael Jackson's dead.




     Zemřel 25. června 2009, já to zjistila až den poté. Doteď si to pamatuju naprosto ostře, protože toho 26. byl poslední den školy, předávalo se vysvědčení. Ani nechtějte vědět, jak jsem ten den vypadala.
     Někdo zemře, další se narodí. Nekonečný koloběh života a smrti. Často nám ale odcházejí lidé, kteří měli světu ještě hodně co ukázat. A ti, kteří na svět serou, zůstávají.


Evoluce

12. listopadu 2010 v 18:55 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Právě jsem zjistila, že se mi daleko jednodušeji píšou smutné a depresivní články, než veselé a šťastné. Ale právě teď opravdu nejsem ve stavu psychické devastace, je mi fajn. A víte co? Strašně moc bych se chtěla podívat do Stockholmu!
     Nevím proč právě Stockholm. Viděla jsem fotky a hrozně mě to místo zaujalo. Tak třeba jednou budu mít to štěstí. Nebojte, nezapomenu koupit pohledy.


     Ta písnička je tak neskutečně nádherná! Vyvolává ve mě naprosto rozporuplné pocity - jednou se mi chce brečet, podruhé se šíleně chechotám. Zajímalo by mě kde je hranice pro přijetí na psychinu. Možná ji už splňuju. A navíc, je tam tolik fajn lidí!


     Suchý podzim skončil, nastoupily děštivé dny. Nejlepší je, že když mi vždycky zmoknou vlasy, tak se mi začnou otáčet od hlavy (jako bych ty konečky schválně natočila) směrem vem. No co vám budu povídat.
     Můj život běží nějak pohodověji, plynuleji (?) než kdysi. Nezměnilo se okolí, ale já. Pomalu si přestávám dělat hlavu z nepodstatných věcí a žiju. A když říkám žiju, myslím tím naplno.


Dokonalý podzim

7. listopadu 2010 v 11:06 | Sayuri |  Svět v obrazech
     Nedávno jsem byla zase venku, společně s mojím kamarádem foťákem. Byla krásně, svítilo Slunce, foukal vítr a já jsem si připadala tak maličká oproti celému Světu. Ze všech fotek, které jsem pořídila, se mi líbí jedna jediná.

Ano, tohle je ONA. Troufám si říct, že to je nejlepší fotka, kterou jsem kdy udělala. A taky šla hned na deviatnart. Budu chvilku egoistická a pochválím se... Aaach.
www.den-po-dni.blog.cz


Těžko odolat

4. listopadu 2010 v 15:07 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     To, co nemůžeme mít, chceme ze všeho nejvíc. Avšak co se stane v případě, když onu věc získáme? Přestane nás bavit nebo po ní budeme víc a víc toužit, dokud se nestane naší součastí?
     Narozdíl od toho, některé věci v našem životě už bereme jako samozřejmost. Bez nich bychom to nebyli my. Ale co když přijde doba, kdy se těchto věcí budeme muset vzdát a opustit je?



     Nechci ho nechat odejít. Konečně vím, že už nikdy nebudu schopná se od něj úplně odprostit. Vždycky tady zůstanou vzpomínky, které všechno přivolají zpět, a ty není možné jen tak vymazat z hlavy. Z hodné holčičky se stala zlá. Zajímalo by mě, kdy mě taky navštíví štěstí v lásce. Někdo by řekl, že je se mnou právě teď. Já si to nemyslím. Jak ráda bych si to myslela! Ale nemyslím...
     Tak naivní jsem byla. V tomhle případě naivní = blbá. Všichni stále dokola opakují věci jako "Časem zapomeneš" nebo "Všechno jednou přebolí". Pokud jste jenom trochu inteligentní, dojde vám, že to všechno jsou prázdná slova. Ráda bych věděla, kdo je vymyslel, abych mu mohla dát pořádnou ránu.
     Pozitivní zpráva dne? Vypůjčila jsem si (pche, to určitě) bratrova sluchátka, takže alespoň při těch 15 minutách chůže do školy mám co poslouchat. Negativní zjištění? I kdybych si pustila ten nejtvrdší metal co existuje, moje myšlenky to nikdy nepřebije.


Je to všechno úplně jiné

1. listopadu 2010 v 15:02 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Kde začít? Dlouho jsem se neozvala a přitom se toho tolik stalo. Tíží mě to na duši a já se potřebuji vypsat.
     Člověk rád dává najevo své pocity. Ječí a skáče radostí a když má špatnou náladu je na všechny kolem sebe nepříjemný. Některé pocity však skrývá uvnitř, ve svém nitru a za žádnou cenu nechce, aby vypluly na povrch.
     Já své pocity projevuji více než je zdrávo. Taky jsem schopná během pěti vteřin změnit náladu o 180 stupňů. Často to má ale jeden obrovský důvod. Nechci, aby se lidé dozvěděli kdo skutečně jsem.
     Nechápete? Jednou třeba pochopíte. Bojím se, že mě lidé poznají. Že mě přečtou. Kdysi jsem udělala tu chybu a jen tak vystavila člověku své srdce napospas. (Ano, on, zelenooký...) Mám hrůzu z toho, že by se to stalo zase. Ta bolest! Za žádnou cenu ji nechci zažít znova.
     Nedokážete si to představit, dokud se vám to nestane. Můžete říkat, že mě chápete a je vám jasné, jak se cítím. Ale věřte mi, nemáte nejmenší tušení.
     Je tu taková věc. Od minulého pondělí (wow, to už je týden?) chodím s jedním klukem. Mám ho ráda, je milý a hodný a občas jakoby mimo, někde ve svých myšlenkách. Hodně jsem o něm (bojím se říct o nás... - je to příliš svazující) přemýšlela. Nejsem člověk, který by chodil s klukem jenom proto, aby někoho měl. A víte na co jsem přišla?
     Na nic. Prostě vymeteno, prázdno, nic. Vypadá to, že se můj mozek tímhle odmítá zaobírat. Od té doby co jsem s ním mám ale takový pocit, jakoby mi z těla vycházelo jakési neviditelné vlákno a končilo u něj. A to vlákno mi strašně vadí a dráždí mě.
     Musím si na to zvyknout, příliš dlouho jsem byla sama. Zase se do toho dostat... Ale bojím se. Bojím se, že mu ublížím a už to nepůjde vrátit.