Chtíč vždycky zabije odhodlání, to mi věřte

5. října 2010 v 21:03 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Jsem ztracená v koloběhu nenávisti, lásky, touhy a odporu. Donucení se snoubí se svobodnou vůlí a moje hranice pomalu mizí, dokud nezmizí úplně...
     Říkám si už nikdy víc, zvládnu to a odolám. Potom ta situace přijde a mám před sebou TO rozhodnutí. Kde je mé odhodlání teď? Leží přímo v prachu u mých nohou a já sama si po něm šlapu. Mozek se zatemní, do těla mi proniká jen slast a rozkoš a ani mě nenapadne uvažovat o následcích činu, o následcích katastrofálních a ponižujících.
     Doopravdy jsem nechtěla. Bránila jsem se a říkala "Ne, znovu ne!" Skončilo to jako vždycky. Topila jsem se v jeho očích, v těch zelených očích s vítězoslavným pohledem.
     Věděl to. Viděl jakou má nade mnou nadvládu. A taky ji využil. Ve mě však nezbyla ani špetka původní duševní rovnováhy a rozvážnosti, já chtěla ať ji využije! Zoufale jsem na tu chvíli čekala a přivítala jsem ji s otevřenou náručí.
     Uvěznil mě ve svém objetí, byl čím dál tím blíž. Oči... zelené, hluboké, nadřazené, tajemné a vládnoucí mocí mě svázat. Tak blízko, blízko a ještě blíž až úplně nejblíž...
     Byla skoro půlnoc, pouliční lampa nad námi nesvítila, avšak na co světlo? Nepodstatná a úplně vedlejší věc. Magie, ruku v ruce s tajemstvím noci, se rozprostírala kolem nás. Slyšela jsem jenom tlukot svého vlastního srdce. Nechtěla jsem ať je konec. Konec hladových doteků, polibků a... Ale všechno končí. Hned, za sto let, někdy. Odešel.
     Nedokážu se mu znovu, bez bolesti v srdci, podívat do očí. Těch nádherných zelených očí... Dělá jakoby se nic nestalo. Jenomže ono se stalo. A bolí to. Hrozně moc...

 


Komentáře

1 Babe | Web | 5. října 2010 v 21:33 | Reagovat

Sayurko má milovaná, chci ti pomoct, ale momentálně jsem příliž vytížené mým vztahem s No, s kterou je to velice složité, a když o tom mluvím, sice se někdy zasměju a usmívám, ale bolí to. K tomu všemu, ten, kterého jsem považovalo za nejlepšího přítele, vyklubal se z něj úžasně nádherný ... prostě nápis u mne nahoře mluví za vše. Mám tě rádo Sayurko, neznáme se, ale mám možnost číst tvé duševno, patříš do mého srdce. řeknu ti, že budeš součástí toho příběhu, který bude trochu pozměněný můj život, pápá.

2 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 5. října 2010 v 22:06 | Reagovat

Jsem rádo, že ti básnička udělala radost.
Čtu a smutním. Tak já zkusím narovnat svojí chlupatou tlamičku a vykouzlit ti úsměv. A poslat ho... Snad ti to pomůže, milá Sayuri!

3 Babe | Web | 6. října 2010 v 14:24 | Reagovat

Děkuju ti Say, vím že vše bude dobré, momentálně mi však nejde moc dobře myslet.

4 *Zapomněná | Web | 6. října 2010 v 15:57 | Reagovat

to je smutný...neboj, ono se to nějak vyhojí :) ;)

5 Roxy* | Web | 6. října 2010 v 17:58 | Reagovat

Páni, tak tenhle článek jsem přečetla jedním dechem během pár vteřin!! je tak neuvěřitelně krásně napsanej, smutnej a ...nevím, co k tomu dál říct...Dostalo mě to !!

6 zlý dítě | Web | 6. října 2010 v 22:36 | Reagovat

clanek mi mluvi z duse.
on te jen vyuzije a sobecky te pak odkopne, zlomenou, osamelou a uveznenou ve vzpominkach.
je mi to lito.

7 Míša | Web | 7. října 2010 v 10:48 | Reagovat

páni.. .. no... nic podobného jsem nikdy nezažila, ale úplně si to dokážu představit.. neboj se ono to přebolí..ty s takovou uměleckou duší svůj žal můžeš vepsat do svých děl. ... jinak- můj IVT pozdrav...měj se lásko krásko...

8 Babe | Web | 7. října 2010 v 17:51 | Reagovat

Sayu, v neděli se dem přihlásit do Ak, ok? :D

9 Es. | Web | 7. října 2010 v 20:39 | Reagovat

Je to špatné, i když ta chvíle musela být krásné.. Někdy by se hodila lhostejnost, jenže ta se někam vytratila a zůstaly jen city.. Je smutné, že už se nevrátí a hlavně, že dělá jakoby se vůbec nic nestalo.. Ačkoli se toho stalo hodně.. Doufám, že z toho zklamání nebudeš dlouho smutnit..

10 Idealist* | Web | 8. října 2010 v 18:58 | Reagovat

Ach ti kluci... Jednou nás zničí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama