Říjen 2010

Lojzo, na scénu!

28. října 2010 v 18:20 | Sayuri |  Svět v obrazech
     Dnešek jsem strávila u babičky na vesnici, pomáhala jsem jí - hrabala listí, taky jsme zašly na hřbitov s věnci. Čekala jsem, že se mě chytne depresivní nálada z toho hřbitova, ale nic. Vůbec to na mě nezapůsobilo (naštěstí!).
     O volných chvílích jsem si vzala do ruky foťák a snažila se něco "umělecky" vyfotit. Neptejte se, jak to dopadlo.

Představuji vám Lojzíka, chudáka jablko, spadlé a opuštěné. Řekni sýýýr!
www.den-po-dni.blog.cz


Nespal se

26. října 2010 v 19:20 | Sayuri |  Svět v obrazech
     Třetí a poslední téma mého kamaráda z Alfa Centauri. Téma se jmenuje V Hlubině Mysli a jelikož jsem vám ještě nikdy neukázala nějakou fotografii mnou pořízenou, došla jsem k závěru, že je čas to napravit.
     Stalo se toho hodně. Někdy v nejbližší době vám řeknu o mém životním spádu a přetočení o 180°. Jsem nervózní, mám strach a necítím se sama sebou. Jako by mi z těla vycházelo tenké vlákno, na konci spojené s druhou osobou. Chybí mi ta volnost, avšak... všechno má dvě tváře.
    
Ne! Dost citových výlevů!

Ani kapička zoufalství

23. října 2010 v 22:50 | Sayuri |  Psací pero
     Další článek pro milé Stvořeníčko z Alfy k jeho originálnímu projektu. (Informace o projektu: zde) Jelikož mám po menší oslavě, na které se opravdu hodně stalo... neberte to moc vážně. Potřebovala jsem se odreagovat, nemyslet chvilku na to co bylo, je, mohlo být a bude. Nebo taky nebude. Téma: Světle Modrá Pavučina

Podívej se mi do očí

20. října 2010 v 18:42 | Sayuri |  Psací pero
     Moje drahé Malé Chlupaté Stvoření odjelo z Alfy na dovolenou (nejspíš do nějaké jiné vzdálené galaxie) a přenechalo prostor nám ostatním hokus-pokusákům, abychom se jakkoliv umělecky-neumělecky vyjádřili. První téma jím nabídnuté je Ona a Stařec.
     Jelikož jsem už dlouho nenapsala žádnou povídku (styď se, Sayuri!), využiju toto téma a pokusím se něco splácat. Kdyby to bylo naprosto nepoživatelné, dejte mi vědět. Vašich názorů si cením.

Bolest myšlenek

17. října 2010 v 13:12 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Chtěla jsem ze sebe vyvalit článek, jenž by byl plný mojich vnitřních pocitů. Potřebuju se vypsat, ale nenacházím slova, která by dokázala dostatečně vyjádřit to, jak se cítím. Těm větám něco chybělo, jako by neměly duši.
     Jestli někdo říká, že se obejde bez přátel, tak kecá. Každá bolest se znásobí, pokud ji musí sdílet sám. Každá radost bude menší, pokud nemá nikoho, s kým by se o ni podělil. Někteří lidé si můžou myslet, že je pouta k jiným lidem jenom zbržďují k jejich honbě za úspěchem. Blbost!
     Hádáme se spolu, společně se smějeme. Do obličeje si navzájem křičíme kruté pravdy a potom se objímáme a děkujeme. Ignorujeme se, ale přesto se milujeme. Přátelství je jednoduché a složité. Musí mít pevný základ, vystavěný na pravdě a upřímnosti. Jo, upřímnosti. To je lepší slovo.



It's the moment of truth and the moment to lie
The moment to live and the moment to die
The moment to fight, the moment to fight

     Bojíme se našim kamarádům říct krutou pravdu, protože je může zranit. Ale když ji dusíme v sobě, a oni později přijdou na to, že jste ji celou dobu znali... Jen si pro sebe řekneme: "Měl jsem jí to povědět."
     Nesnáším, když už ani ve své hlavě nemůžu mít klid. Něco uvnitř, netuším co to je, mě nutí uvažovat o věcech, o kterých uvažovat nechci, a chci jim nechat volný průběh. Jenomže tohle nejspíš ten můj "geniální" mozek nebere nebo co! Takže až se nadobro zblázním, vím komu to dávat za vinu.

The song makes my day... Přitahuje mě a musím si ji pouštět zas a znova, pořád dokola.


Kdo mi sakra zametl v hlavě?

15. října 2010 v 17:53 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Počkejte, musím se nějakým způsobem vzpamatovat, mám v hlavě jako po zimním úklidu. A to rozhodně není příjemné. Potřebovala bych někoho aby přišel, vzal dva činely, a srazil mi mezi němi hlavu. Ne moc silně, prosím.
     Chtěla bych někdy potkat člověka, který má jedno oko zelené a druhé modré. A nebo ne, nebudu rozežraná. Každé oko v jiné barvě bude stačit. Mám tu situaci úplně před očima. Nejspíš bych si toho v první sekundě vůbec nevšimla a potom sebou prudce trhla, jak to mám občas ve zvyku.
     No a pak bych byla za úplného debila, protože bych se určitě hned zeptala: "Ty máš každé oko jiné?" Na otázky tohohle typu jsem já expert.
     Nejhorší je, když má někdo na obličeji takový ten hnisavý jebák. Určitě to znáte, víte co myslím, ne? Naprosto to nesnáším! Já samozřejmě každému, u koho to jde hrozně vidět, hned oznámím: "Máš na držce jebák." Teď mě možná považujete za totálního namyšlence, ale s tímhle jsem nekompromisní.
?!? Zastavte mě někdo!
     Dneska vážně perlím. Jak jsem se proboha dostala k vyrážkám na obličeji?! Jde to se mnou od desíti k pěti. Možná by bylo trefnější říct od nuly do mínus desítky.
     Pomalu se dostávám ze stádia "Je to v prdeli" do stádia "Je mi to u prdele". Ale teď opravdu nevím, co je lepší. Člověk si nevybere.
     Ležela netečně v posteli a poslouchala tikot nástěnných hodin. Tik tak. Tik tak. Tik tak. A potom jí zničehonic došlo, že žádné hodiny v pokoji nemá.


Oh boy, you drive me crazy!

13. října 2010 v 19:41 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Úspěšně jsem přežila půlkolonu a moje nohy stále ještě dýchají. Řečeno v personifikaci, ale chápete jak to myslím. Do těla se mi dostala solidní dávka endorfinů, takže jsem ten večer byla vcelku použitelná. Jakž takž ve stavu funkčnosti...
     Stalo se vám někdy, že nějaký moment ve vašem životě byl naprosto perfektí, ale někde se našel úplně titěrný detail mikrorozměrů, a ten vás celou dobu hlodal a kazil tu absolutní dokonalost? Asi takhle bych popsala svou půlkolnu.
     Všechno běželo skvěle, jako po drátkách. S partnerem nám vycházely kroky, nedupali jsme si po nohách, dokonce i rytmus nám nedělal žádný problém. Na parketu jsem pořád s někým tancovala a ve chvílích oddechu jsem měla stále někoho na pokec. Celý večer mi však hlavou vrtala jedna věc. Proč si se mnou nepřišel zatancovat ON? Chci snad moc, jeden blbý tanec?
     Vždyť tancoval s každou, seděla jsem vedle něj, když začala hrát nová písnička a on se mě nezeptal, jestli si s ním zatančím. Nedokážete si ani představit jak mě to vytáčelo. Kdyby mě v tu chvíli někdo naštval, chodil by teď po městě s pěknou modrou modřinou. Uměleckou modřinou, samozřejmě. A já bych pod ní byla podepsaná. 
     Grrr. On ví, jak na mě. On ví, jak mě naštvat. Jsem pro něj něco jako ten imbecilní slabikář pro děcka v první třídě. Takhle lehouce mě dokáže přečíst. Ale počkejte, však já ho jednou něčím překvapím. To slibuju. Zareaguju jinak, než bych za takové situace normálně zareagovala. To bude MOJE vítezství a já si ho pekelně vychutnám. Ze mě nikdo idiota dělat nebude! Na to si bohatě stačím sama. Muhehe... Jen počkej, zajíci!

Jestli se tohle nezlepší, zavřou mě do blázince.


Usměj se na mě!

10. října 2010 v 18:25 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Když mi nikdo nechce věnovat ani ten nejtitěrnější úsměv, musím si ho obstarat jinak. Vidíte tady sympaťáka na obrázku? Můj nový zvedač nálady. Nevím, jak se jmenuje - nechtěl mi to prozradit! Říkejme mu třeba Joe. Zdravím, Joe!
     Joeovi je sedmnáct a přistěhoval se sem až z daleké Indie. Ptala jsem se ho, proč v Indii nezůstal. Řekl, že už byl unavený ze všech těch bojů mezi Muslimy a Hinduisty a tak přišel do Česka, kde je většina populace ateistického vyznání. Prý si chce odpočinout a načerpat nové síly.
     Joe se od chvíle kdy přišel, nepřestal smát. Za to mu hrozně děkuji, potřebuju ve tvářích lidí (ano, beru Joea jako člověka) vidět, že jsou šťastní a nic je netrápí. Myslela jsem si, že to uvidím na každém rohu, ale? Všichni lidé chodili kolem mě, v obličejích neutrální, uštvané, dokonce i ignorantské výrazy. Copak je v dnešní době tak těžké získat něčí úsměv?
     Nejspíš ano.


     Na některé věci je i Joe krátký. Chudák, trápím se a potom se trápí i on, protože mi nedokáže pomoct. Snažím se mu vysvětlit, že v tomhle mi nepomůže nikdo. Musím se s tím vyrovnat sama. Jako statečná, nezávislá žena. Bohužel, nejsem ani jedno z toho, čímž se nám to trochu komplikuje.
     Vždycky jsem milovala spánek. Nikdy jsem nebyla velký spáč, ale spánek jsem milovala. Na co ten minulý čas, ptáte se? Pokaždé, když usnu, zdá se mi o NĚM. Všechno se mi vrací a já znovu prožívám tu bolest. V noci ležím v posteli a mám hrůzu z toho momentu, kdy usnu. Trošku se to zlepšilo s Joeovým příchodem. Když říkám trošku, představte si jedno jediné zrníčko mouky v celém balení... 

Mimochodem: Plně si uvědomuju, že povídat si se smajlíkem na fotce hraničí s demencí...


Imagine him alive aneb 70tiny Johna Lennona

9. října 2010 v 13:28 | Sayuri |  ... hudby
     9. října 1940 se narodil. Dnes by slavil 70 let. On však neměl to štěstí, aby tento den zažil. Přesto si na něj dnes vzpomněly miliony lidí a uctily jeho památku. Jeho génia, hudbu, osobu.
     Sama za sebe musím říct, že poslouchám spíše hudbu Beatles než samotného Johna Lennona. Beatles byli něco nového, svět ještě nezažil takového šílenství. Přesto ale po jejich rozpadu zůstali lidé Johnovými fanoušky. Jeho hudba okouzlovala a dojímala lidská srdce. Vlastně je nikdy dojímat nepřestala.
     Věřím Johne, že teď sedíš někde v nebi, ťukáš si s Freddiem a Michaelem a nemáš žádné starosti. Peace & Love. 

John Lennon - Stand By Me



Všechno zlé je k něčemu dobré. Říká se to, ne?

8. října 2010 v 16:22 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Pár dní jsem chodila jako tělo bez duše. Mluvili na mě, nevnímala jsem je. Stáli přímo přede mnou, a já je neviděla. Ptali se "Co se stalo, co se děje?", ale já jim nebyla schopná odpovědět.
     Můj nejlepší přítel (♥) ví, co se stalo. Řekla jsem mu to. Nejdřív mě nechápal, řval po mně "Proč on! Proč právě on, kdokoli jiný, ale proč ON?!" ... Já to nevím! Nejdřív byl naštvaný, na mě i na něj. Ale potom se za mě postavil. Brání mě před hloupými narážkami od ... já nemůžu ani pomyslet na jeho jméno! Už se mě dokonce i ptal, jestli mu má rozbít držku, jestli bych se pak cítila líp. Řekla jsem, ať to nechá být.
     Třeba časem zapomenu. Na jeho hlas, ta nepatrná mrknutí, pro které bych byla ochotná zabíjet. A ty oči... Na první pohled nevinné, ale opak je pravdou. Obrovské, jiskřící, zelené oči.
     Chci aby někam odjel. Třeba na půl roku, do Ameriky, na nějaký výměnný pobyt. Bylo by to lehčí. A nebo ne... Já bych jela! Pryč od všech těch míst, která mi ho připomínají. Od všech laviček na kterých jsme spolu seděli. Já už ani některé písničky nemůžu poslouchat, protože jsem na ně s ním tančila a vždycky si na ty časy vzpomenu!

Ale já nepřestanu bojovat. Možná prohraju. A nebo taky ne.


Chtíč vždycky zabije odhodlání, to mi věřte

5. října 2010 v 21:03 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Jsem ztracená v koloběhu nenávisti, lásky, touhy a odporu. Donucení se snoubí se svobodnou vůlí a moje hranice pomalu mizí, dokud nezmizí úplně...
     Říkám si už nikdy víc, zvládnu to a odolám. Potom ta situace přijde a mám před sebou TO rozhodnutí. Kde je mé odhodlání teď? Leží přímo v prachu u mých nohou a já sama si po něm šlapu. Mozek se zatemní, do těla mi proniká jen slast a rozkoš a ani mě nenapadne uvažovat o následcích činu, o následcích katastrofálních a ponižujících.
     Doopravdy jsem nechtěla. Bránila jsem se a říkala "Ne, znovu ne!" Skončilo to jako vždycky. Topila jsem se v jeho očích, v těch zelených očích s vítězoslavným pohledem.
     Věděl to. Viděl jakou má nade mnou nadvládu. A taky ji využil. Ve mě však nezbyla ani špetka původní duševní rovnováhy a rozvážnosti, já chtěla ať ji využije! Zoufale jsem na tu chvíli čekala a přivítala jsem ji s otevřenou náručí.
     Uvěznil mě ve svém objetí, byl čím dál tím blíž. Oči... zelené, hluboké, nadřazené, tajemné a vládnoucí mocí mě svázat. Tak blízko, blízko a ještě blíž až úplně nejblíž...
     Byla skoro půlnoc, pouliční lampa nad námi nesvítila, avšak na co světlo? Nepodstatná a úplně vedlejší věc. Magie, ruku v ruce s tajemstvím noci, se rozprostírala kolem nás. Slyšela jsem jenom tlukot svého vlastního srdce. Nechtěla jsem ať je konec. Konec hladových doteků, polibků a... Ale všechno končí. Hned, za sto let, někdy. Odešel.
     Nedokážu se mu znovu, bez bolesti v srdci, podívat do očí. Těch nádherných zelených očí... Dělá jakoby se nic nestalo. Jenomže ono se stalo. A bolí to. Hrozně moc...


Ohřátá voda s příchutí jablka a vůní skořice

2. října 2010 v 21:04 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Šla jsem si uvařit nějaký čaj, protože mi byla zima a měla jsem na něj chuť. Vybrala jsem si příchuť jablka se skořicí. O dvě minuty později se už ve vzduchu vznášela pára a místnost se zaplnila tou krásnou vůní - vůní Vánoc.
     Sníh letos možná napadne dříve než obvykle. Abych pravdu řekla, čekám ho každou chvíli. Lidé budou chodit zachumlaní v šálách a kabátech a budou se snažit být co nejdříve doma, někde v teple. Těším se na sněhové vločky.
     Hodně předbíhám, vždyť teprve začal podzim, a já už tady mluvím o zimě! Je mi trošku líto letošního podzimu. Sychravý a uplakaný. Mám raději ten pestrý a barevný, suchý a teplý.
     Vyšla ven do ticha. Necítila nic, snad jen letmé závany větru ve vlasech a na tváři. Byly měkké a hladily ji. Zavřela oči, přenechala myšlení své fantazii a představám. Přišlo to zničehonic, odnikud. Náraz, bolest, tma.
     Vzpomněla jsem si na písničku Hallelujah. Četli jste někdy její text? Je nádherný. Mám ráda texty, které nesou nějaké poselství nebo ukrývají skrytý význam. Zdá se mi, že velká část zpěváku nemá ani páru, co vlastně zpívají. Nejspíš jsou rádi, že mají vůbec co zpívat.

I'm starting with the man in the mirror
I'm asking him to change his ways
And no message could have been any clearer
If you wanna make the world a better place
Take a look at yourself, and then make a change...
- Man in the Mirror by Michael Jackson


Sni, jako bys měl žít navždy. Žij, jako bys měl dnes zemřít. - James Dean

1. října 2010 v 21:16 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Týden uplynul jako voda, snad ještě rychleji. Copak jsem včera nešla spát s vědomím, že je zítra pondělí? A bum, on je dneska pátek!
     Když mám ve škole na sedm (což mám bohužel třikrát týdně) a vstávám, je venku tma. Budím se v šest ráno a venku bych to tipovala tak na jednu v noci. A to ještě není zimní slunovrat! To teprve bude nad ránem za okny tma.
     Naštěstí se mi poslední dobou vstává lépe než kdy předtím. Zřídila jsem si takový svůj každo-večerní program. Někdy kolem osmé jdu vždycky do vany, potom si zopakuju učivo na další den, a začnu si číst. Kolem půl jedenácté odložím knihu, vezmu si moje Nescafé 2v1 (bez cukru!) a jdu si udělat kafe. Dávka kofeinu mě vzpruží a já si můžu číst dál do jedné v noci. A potom pěkně v šest vstávat a do školy.
     Teď mi došlo, že spím pět hodin. Taky to máte tak, že když spíte míň, vstává se vám ráno líp a naopak? Jednou jsem (po odpustu) spala patnáct hodin. Což je naprosto v pořádku vzhledem k tomu, že tři dny předtím jsem naspala dohromady hodin asi sedm. Ale po těch patnácti hodinách spánku jsem vstala celá rozlámaná, záda mě bolela a hlava vlastně taky. Už nikdy víc takhle dlouho spát.
     Hrozně dlouho jsem nenapsala nějakou báseň, příběh. Ráda bych, ale vypadá to, že si moje múza vzala dovolenou. No tak ať si pořádně odpočine, čekám ji v plné síle!

"Dream as if you'll live forever. Live as if you'll die today."
- James Dean