Září 2010

Čas je vzácnost

28. září 2010 v 10:40 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Vzbudila jsem se do deštivého rána, kapky bubnovaly nemilosrdně na okno. To mi ale vůbec nevadí, já totiž podzim zbožňuju.
     Letos bude tato část roku hodně uplakaná, avšak to nic nemění na tom, že nádherná. Listí zanedlouho popadá ze stromů a bude povlávat kolem nás, dokud ho nedočkavý déšť neumlčí. Pro značnou část lidí znamená déšť smutek. Proč? Vždyť je to tak úžasný pocit, nechat kapky padat na tvář, neřešit jestli zmoknete nebo ne. Pořád je tu u některých ta realita typu "Mě se rozmaže make-up!" Váš problém.
     Nestíhám. Život běží nějak rychleji než běhával. Zvláštní. Pokaždé když jsem chtěla něco stihnout, stihla jsem to. Teď když chci něco stihnout, buď na to nemám čas nebo se mi prostě nechce. Lenivím? To neee. Budu s tím muset začít něco dělat.
     Musím vám to povědět! Včera jsem měla taneční, za dva týdny v pondělí mám půlkolonu. Těším se! Včera jsem byla mírně naštvaná a mrská, protože mi nešlo točení u jivu a měla jsem chuť nadávat na všechno kolem sebe. Naštěstí mě to kamarád doučil a teď vím jak se to dělá. Byly to ale velké nervy. Spoléhám na to, že příští týden budeme opakovat, tak si všechno zase připomenu, abych si na půlkoloně neudělala trapas.
     Zítra škola, konec prodlouženého víkendu. Škoda, byla to pohoda, zase chvilku nic nedělat a užívat si volna. Část jsem prospala, část jsem pročetla a samozřejmě jsem se dívala na Na východ od ráje. Ještě pořád se tím musím zaobírat... Asi jsem s tím už otravná, nemyslíte?


Na východ od ráje ♥

26. září 2010 v 11:27 | Sayuri |  ... filmů
     Už je to strašně dlouho, co mě nějaký film takhle zasáhl. Příběh lidské bolesti a utrpení, vzdoru proti společnosti a samozřejmě také lásky.
     Pokud se někdo vyžívá v novodobých filmech, plných efektů, počítačových triků a jiných moderností, tak ať si tenhle raději ani nepouští. Já však tvrdím:  staré filmy = dobré filmy.
     Hlavní roli ztvárnil James Dean, mladý herec, který se, nedlouho po premiéře filmu, zabil při autonehodě. Genialita, krása a charisma v jednom. Takhle bych ho nejspíš popsala já. Ani jednou jsem se nepodívala kolik minut zbývá do konce, a to já dělám velice často. Film je natočen podle románu Johna Steinbecka - East of Eden (Na východ od ráje). Nečetla jsem ho, ale v nejbližší době si ho chci půjčit.
     Pořád musím uvažovat nad osudem Jamese Deana a nad jeho filmovým ztvárněním Caleba. Ti dva spolu mají společného daleko víc, než se na první pohled může zdát. Oba vyrůstali bez matky, oba se chtěli zavděčit otci a získat jeho lásku, oba opovrchovali autoritami. Nikdy se však nedozvíme, co mohl ještě James Dean v herectví dokázat. Zůstal navždy mlád.


Nesmyslný smysl nesmyslu

24. září 2010 v 20:31 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Hudba Queenů mi lechtá ušní bubínky a já se musím zas a znovu zamýšlet nad tím, odkud se nám berou takové hvězdy jako byl Freddie Mercury nebo Michael Jackson, či podobní géniové. Všichni nadaní lidé mají šílené životy. My, obyčejní smrtelníci, je nejspíš nikdy nepochopíme.
     Nejednou se mi stalo, že jsem nad něčím uvažovala a po čase stráveném uvažováním, mi ta věc přestala v hlavě dávat smysl. To potom začínám rozjímat o smyslu věci a dostanu se k totálním střeštěnostem. Často mě z tohoto zdlouhavého procesu rozbolí hlava. Zajímalo by mě, jak to řešili třeba antičtí filozofové, takový Sokratés, Platón nebo Aristotelés. Vždyť jim musela vybouchnout hlava!
     A už to dělám zase. Kdybych se do toho ponořila jen o něco víc, opět by se mi z toho ztěžka dostávalo. Pokusím se zůstat na přirozené hladině vnímání věcí. Prozatím.
     Půjčila jsem si ze školní knihovny Manon Lescaut od Vítězslava Nezvala. Kdo by neznal ty slavné verše...
Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
     Dokonalé. Oslňující. Pravdivé. Dechberoucí. A ještě k tomu se mi líbí jméno Manon. Záhadou a tajemstvím opředené, strachu zbavené jméno. Že bych pojmenovala svou druhou dceru Manon? První bude Alexandra a druhá Manon. Lidi si budou ťukat na čelo, ale jsou to jména, která by měla být nošena se ctí a hrdostí.

Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu...


Nevzdávej se bez boje!

23. září 2010 v 15:09 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Někdy mám pocit, že mi nic nevychází a všechno se mi bortí pod rukama. Nemám sílu bojovat a snažení mi připadá zbytečné... A tak jsem se rozhodla. Už nebudu jen trapně přihlížet a nic nedělat. Budu dávat do věcí maximum a nebudu se starat o to, jestli to vyjde nebo ne.
     Člověk toho chce od života tolik, že to snad ani není v silách osudu. Samozřejmě pouze v případě, pokud osud existuje. Já si myslím, že tady přece nejsme bezdůvodně. Ale kdo nás stvořil? Nějaká vyšší síla? Vede nás snad někdo do budoucnosti? Možná. Pořád ale záleží hlavně na člověkovi. Jaký jeho život bude, jak ho on naplní.
    Proto nemá cenu se vzdávat. Stejně všichni jednou umřeme, tak proč bychom neměli zkoušet nové věci a nepřijímali nové výzvy? Objevíme schopnosti, o kterých jsme doposud nevěděli, že je máme. Překonáváme sami sebe a stáváme se silnějšími. Zní to trošku, jako nějaká poučka z knih, ale je to pravda.
     Hodně věcí mi poslední dobou nevycházelo. Byla jsem kvůli tomu nešťastná, ale to mě nakoplo a začala jsem se snažit desetkrát tolik. Zůstala ve mě naděje, sice pomíjivá jako plamínek svíčky, ale zůstala. Není to krásné? Přestože nevidíme jiné východisko a řešení, pořád doufáme, že se nějaké objeví. A nakonec se vždycky nějaké objeví. Nemusí být zrovna příjemné, ale je taky.
     Jsem tak šťastná, že mám kolem sebe lidi, kteří mě podrží a pomohou mi. Nedokážu slovy říct, jak moc jim děkuju. Oprava: Neexistují slova, která by popsala mou vděčnost. Protože kdyby tady tito lidé nebyli, nejspíš bych už dávno ztratila i tu malou špetku naděje, která ve mě hoří.


Sen o spřízněné duši

19. září 2010 v 17:44 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Jsou to už dva roky. Jak šíleně ten čas spěchá... Ano, před dvěmi lety jsem si 1. září poprvé sedla s Jakubem. Nevím jak jsme se k sobě dostali, vůbec nechápu, co mě vlastně přinutilo si sednout s klukem, ale... ten den se zapsal do mého života.
     Stali jsme se nejlepšími přáteli a doteď jimi jsme. Možná se divíte, jestli vůbec může existovat tak pevné přátelství mezi klukem a holkou, a já vám říkám - ano, může. Nikdy jsem nechtěla Jakuba jiným způsobem než jako kamaráda a jsem si naprosto jistá, že on to cítí stejně.
     Našla jsem přítele na život a na smrt. Říkáme si naprosto všechno, víme o sobě každičký detail a známe navzájem soukromé zážitky toho druhého, ať jsou sebevíce nechutné.
     Není hodně lidí, kteří objeví takovou osobu jako já a vím, že bych měla být štastná, jenže... On už našel i svou lásku. Našel holku, kterou miluje a která ho doplňuje. Láska je něco naprosto jiného než přátelství. Nikdy bych mu to nepřiznala, ale nejspíš žárlím. Taky bych chtěla najít někoho s kým bych mohla trávit čas i jiným způsobem než seděním u kafe a kecáním o všem možném. Já však takového kluka nikde nenašla. Nebo možná on nenašel mě?
     Nevím. Někdy nad tím ale uvažuju i trochu jinak. V mysli se mi objevují vzpomínky na naprosto zničeného Jakuba, poté co se pohádal se svou holkou. A v takových chvílích vám dojde, že v lásce stačí jediná špatně vyslovená věta a všechno se rozpadne v prach. A potom tu jsem pro něj já - pevná opora, jistota se kterou může vždy počítat. Přátelství s ním má pro mě daleko větší cenu než si vůbec dokážete představit.


Když se sen změní v noční můru...

17. září 2010 v 19:44 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Všichni se chceme proslavit, mít peníze a pomáhat chudým. Chceme zachránit svět, zastavit globální oteplování a ropné katastrofy. Chceme zajistit světový mír a rovnoprávnost lidí. Chceme... Sníme...
     Ale ne úplně všichni. Na světě jsou lidé, kteří kdysi dávno také měli sny a mysleli si, že změní svět. Jenomže je o ty sny někdo připravil. Zašlapal jejich naděje do země, naprosto zničil odhodlání, které v sobě měli.
    
     Bylo jí šestnáct. Chtěla vystudovat psychologii, poté usilovně pracovat a pomáhat lidem kolem sebe. Jednou v noci, když se vracela z knihovny s knihou Zigmunda Freuda pod paží, ji přepadl. Přepadl a znásilnil. Úplně se z toho složila, uzavřela se do sebe, a už nikdy nebyla schopná bavit se s ostatními lidmi o problémech. Sen o psychologii se rozpadl a ona se stala uklízečkou v obchodě.

     Tohle by klidně mohl být případ kterékoliv holky na světě. Sny úzce souvisí s životním osudem a záleží na úplně každém detailu.

     Byl profesionální sprinter. Běhal na úrovni světových sportovců a splnil limit na olympiádu 2008 v Pekingu. Od té doby makal ještě tvrději a měl naději na medaili. Měsíc před olympiádou šel po ulici a srazilo ho projíždějící auto. Řidič ho prostě neviděl. On ochrnul od krku dolů a stal se závislým na péči ostatních. Už nikdy se sám nepostaví na nohy nebo nedojde na záchod.

     Proč se tohle děje? Náhoda? Nebo snad přesně nalinkovaný osud, který nikdo z nás nezmění? Člověk však nikdy nesmí přestat snít o lepší budoucnosti. Holka, která se stala uklízečkou, může kdykoliv při vytíraní chodby narazit na výherní los a vyhrát miliony. Bývalý sprinter si sice už nikdy nezaběhá, ale třeba právě on vynalezne multifunkční přístroj, který zjednoduší život všem lidem v podobné situaci jako je on.

     Nikdy se nevzávejte snů. Může se stát, že právě sny budou to jediné, co vám zbyde...


Srdce má sílu bojovat!

14. září 2010 v 19:25 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Zima ti pomalu nastaví svou náruč a ty, bez jediného rozmyslu, se ji rozhodneš přijmout.
   
     Mojí nejoblíbenější pohádkou vždycky byla Sněhová královna od Andersena. Všichni říkali, že to je jiné a že přece pohádka, která není z Česka nemůže být mou nejoblíbenější. Ale nevymluvili mi to. 
     Vůbec nevím, proč mě to teď napadlo, ale první věta přesně vyjadřuje moje rozpoložení. Nejspíš proto jsem ji taky vymyslela. Cítím zvláštní chlad uvnitř sebe, moje srdce si všimlo něčeho zvláštního ve vzduchu a bojuje s tím. Kolem mě se pomalu rozprostírá chlad, přibližuje se a snaží se mě naplno pohltit. Postavím se mu a... vyhrávám!
     Ach, zase jsem se nechala unést. Zní to trošku jako závěrečná řeč před smrtí. Ten monolog, který v knihách vždy slyšíte od lidí, kteří hned sekundu potom co ho dořeknou zemřou. S menším rozdílem, že jsem ho (ji?) ale nechala vyhrát.
     Já neumírám. Teda... Jasně že umírám, sekundu za sekundou se můj život zkracuje, avšak tak to má být. Je to přirozené.

Miluju přirozenost. Kombinovanou se šílenstvím.
Ikdyž. Šílenství stačí.


Snaha o nakreslení mangy? Tak trošku...

10. září 2010 v 17:36 | Sayuri |  Tahy po papíře

Vždycky jsem si říkala, že to nemá naprosto žádný smysl. Co? - Moje kreslení.

Já jsem úplný anti-talent na vše, co má co dělat s výtvarkou. Už jsem se vzdala naděje, že bych někdy uměla kreslit, hlavně potom, co jsem nakreslila psa, který vypadal jako zmutovaná veverka.
Ale teď jsem se rozhodla, že když je ten pátek a já mám čas, proč něco nezkusit? Nic složitého, samozřejmě.

Pokus č.1: Copak to asi je? Ano, správně, jsou to oči. Ale pozor na to, nejsou to normalní oči. Právě teď na vás koukají anime-oči!
www.den-po-dni.blog.cz

Moje tvorba

10. září 2010 v 17:06 | Sayuri |  Moje tvorba

Psací pero - Je libo nějakého počtení?

Svět v obrazech - Myšlenky, zachycené objektivem.

Tahy po papíře - Žádná slova, pouze kresby.

Tanec, tančit, TANEČNÍ!

7. září 2010 v 18:26 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Jedna lekce za mnou, devět přede mnou! Lidi, miluju to!
    Taneční konečně začaly! A je to naprosto... neuvěřitelné! Rozhodně všichni choďte, pokud budete mít tu možnost, protože ta atmosféra, to se jednoduše musí zažít! Tak teď jsem každou větu zakončila vykřičníkem, vypadá to blbě. Ale když ono, prostě... TANEČNÍ!
     Holky mají na sobě krásné šaty, boty na podpatku, zajímavě učesané vlasy. Kluci všichni v nádherných sakách, košilích a kravatách. Cítila jsem se jako v ráji! Tohle je přesně něco pro mě.
     Tančili jsem mazurku, waltz a cha-chu. Samozřejmě, že základy, co byste chtěli na první lekci. Ale naprosto mě to baví a kamarád říkal, že mi to jde. Jako nemůžu si pomoct, ale tak 3/4 lidí tam jsou naprostá dřeva. Mimo rytmus, špatně kroky a jiné chyby. Ale zase se taky nemůžu vychvalovat.
     Doufám, že budu mít na pokročilé a pokročilé na druhou. Můj taneční partner nejspíš nebude chtít jít dál, takže si musím někoho sehnat.
Ale zatím je to naprosto úžasné!


Chuť tvořit, (h)různé nápady, zdravé šílenosti a dávka fantazie... Přesně to mi přinesla škola

3. září 2010 v 16:59 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     První týden (ano, beru ty 3 dny jako týden) utekl hrozně rychle. Přestože už nám učitelé stihli zadat půlroční projekty, a ikdyž už máme domluvených pár písemek, já tu školu prostě... mám ráda.
     Nevím, co to vyvolalo, ale posledních pár dnů to na mě přišlo. Ta šílená chuť jakýmkoliv způsobem tvořit. Navrhovat budovy, dělat interview s různýma lidma a potom tomu dát podobu článku, fotit umělecké fotografie, radikálně vyjadřovat své názory (to sice není tvorba, ale co už).
     Co mě tak hrozně změnilo? Povím vám to. Asi před třemi týdny jsem si koupila sako. Nádherné, moderní, společenské sako. A zalíbilo se mi chodit tak krásně oblečená. Taky se u mě projevily sebestředné a egoistické sklony, protože jsem milovala ten pocit, když se na mě všichni dívali, no a mě... bavilo sledovat výrazy v jejich očích. Od té doby jsem se začala oblékat úplně jinak než doposud a najednou se ze mě stal i nový člověk. Plný energie a šílených nápadů, které snad ani není možné realizovat. Dostala jsem chuť do něčeho nového, chci všechno zkusit. Právě teď se držím nápadu, že na příští velké prázdniny odjedu někam do zahraničí - pracovat.
     Poznat jinou kulturu, celé léto mluvit cizím jazykem, ale hlavně trávit čas s lidma, komunikovat s nima, najít nové přátele. Nebyli jste někdo takhle v zahraničí za prací? Celkem by mě zajímalo jak jste se k tomu dostali.

"Genialita je 1 % inspirace a 99 % potu."

- Thomas Alva Edison