Srpen 2010

Poslední Prázdninové Kafe (dále jen PPK)

30. srpna 2010 v 20:14 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     A je to tady. Před dvěma měsíci tak vzdálený den, skoro jsem si myslela, že nikdy ani nepřijde. Ale on přišel. Zítra (31.8.2010) nastane akce nazvaná Poslední Prázdninové Kafe.
     Asi to jenom moc prožívám, jenomže když se nad tím více zamyslíte? Další prázdniny v háji, za chvilku se to sladké nicnedělání změní ve šprtání, později nastoupí deprese z maturity atakdáleatakdále... Moje oblíbená věta? Mám ještě čas!
     Nemůžu se dočkat až si zítra v osm večer s kámoškou sedneme do McCafé. Dám si (asi) latté a k tomu nějaký zákusek, když je to ten poslední den. Prodrbeme celé tyhle božské prázdniny, které byly ty nejlepší v mém životě, zanadáváme si na náš nový rozvrh (on je ale opravdu příšerný!) a budeme i rády, že se už jde do školy.
     Pomalu srkat kávu, uždibovat z koláčku, nechat si ho rozpouštět na jazyku... Slast! Některé věci by mohly trvat déle než obyčejně trvají. Nenávidím, jak ty dobré a zábavné věci hned rychle končí a ty nudné, otravné povinnosti tady pořád a pořád zůstávají.
     Těším se na PPK, na poslední den prázdnin, na kamarády, na nadávání na školu, na otravné učitele a hlavně na to abych viděla, jak se můj život dále vyvine!


Odvrácená strana slávy

28. srpna 2010 v 19:21 | Sayuri |  Psací pero
     Konečně jsem se dostala k napsání první povídky. Když říkám první, myslím tím první na tomhle blogu. Píšu příběhy. Někdy rozvíjím děj už napsaných románů. Baví mě to, ale nemá to budoucnost.
     Teď jsem napsala nezávislou povídku, takový záblesk z fantazie, který přišel. Skrývá se v ní ponaučení, někdo ho možná najde.
     Třeba nebudete mít chuť to číst. V tom případě nečtěte.


Muse - oni jsou mojím lékem na bolest ♥

28. srpna 2010 v 12:08 | Sayuri |  ... hudby

Je celkem očekávané, že se vám při vyslovení jména Muse vybaví jako první Stmívání. Ať chcete nebo ne, tento film je opravdu proslavil a já jsem mu za to vděčná. Kdysi jsem ke Stmívání hledala soundtrack, protože ty písničky tam jsou vážně dobré. Muse mě zaujali hned, když jsem si přečetla jejich název. Na řadu přišlo YouTube a úplně první song, který jsem zaregistrovala, byl Time Is Running Out.
Doteď je tahle skladba jedna z mých nejoblíbenějších od Muse. Potom přišlo období stahování celých alb. Sjížděla jsem alba a zaujalo mě, že ani jedna z písní se nebodobá ostatním. Každá byla originál. Jako další mě zaujala I Belong To You.
Na chvilku přišlo období pazy, neměla jsem vůbec čas, ale nebojte se, na Muse jse rozhodně nezapomněla! Jak bych taky mohla, když jsem si hned naflákala všechno do mobilu a já bez sluchátek neudělám ani krok. Nyní mám ale zase čas a brouzdám po YouTube, a speciálně jsem si oblíbila jednu z jejich pomalejších kousků - Unintended.
Nedokážu přežít ani jeden den bez hlasu Matthewa Bellamyho. Rozhodně si alespoň jednu z těchto písní pusťte. Možná vám to nejdřív nebude sedět, je to totiž něco jiného než zpívají ostatní skupiny. Ale nebudete litovat!


Kafe závislost! Dejte mi ihned latté!

27. srpna 2010 v 13:46 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Latté, frappé, ice-coffee... Mám absťák! Sice mám tady na poličce balení instantního Jacobs Latté, ale jsem moc líná si ho udělat.
     Miluju kávu. Jsem požitkář a strašně ráda zkouším nové příchutě. Víte jak jsem byla nadšená, když jsem se dozvěděla, že u nás ve městě postaví společně s McDonaldem i McCafé? Minimálně 2x týdně tam jsem! Překvapila mě i cena, není to tam tak drahé jak jsem si myslela, stojí to tam stejně jako v kavárnách ve městě. Sice to je trošku z ruky, ale co...
     Vypadá to asi takhle. Kousek za městem, v části kde se už nebydlí, postavili McDonald i McCafé. A ještě předtím už tady vzniklo takové menší nákupní středisko, kde je New Yorker, C&A apod. Největší pohoda koupit si kafe a jít nakupovat.
     Nechci být závislá. Je to jedna z těch méně bolestnějších závislostí, ale taky není nejzdravější. Vysoké dávky kofeinu škodí. Co mám dělat? Teď to ještě není tak hrozné, počkejte však až začne škola! Největší zlo je, že mám po cestě do školy pekárnu, kde dělají skvělou kávu s sebou. Kde na to má člověk brát peníze...
     Naši se vrátili z dovolené a matka dostala chuť nakupovat. Asi ji přemluvím abychom zašly společně na kafe...

Edit 16:39 - Tak teď jsem se vrátila z nákupů. Pozvala jsem mámu na Latté a já jsem si dala Double Choco Frappé. Hned se cítím líp! (Btw: Bacha na to! Koupila jsem si baret!)


Vymyslet si svůj vlastní svět, vdechnout mu život a žít v něm

26. srpna 2010 v 17:15 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Tolkien je jednoduše génius. Obdivuju ho, protože on dokázal stvořit nový svět, jen ze svojí fantazie. Napsal tomu světu dějiny, všechno zosnoval do posledního puntíku. Klaním se.
    Představte si, že si v hlavě vytvoříte iluzi svojeho vlastního vesmíru. Všechno bude záviset jenom na vás. Vy si vymyslíte jak ten svět bude vypadat, kdo v něm bude žít, co se s ním stane. Můžete vše potom sepsat, vydat a podělit se o s ostatníma, ale je pravda, že by to ztratilo své kouzlo, tu intimitu, kterou to má jen a jen pro vás. 
     Je to ohromný nápad. Už dlouho uvažuju o tom, že bych si sama pro sebe něco takového udělala. Načrtla si svůj vlastní svět a potom k němu psala příběhy. Nikdy vám to nikdo nemůže sebrat, protože originál je, alespoň tady v tomhle, jen jeden.
     Žijete si ve svém vlastním vymyšleném světě, který se tomuhle vůbec nepodobá? Někteří z vás určitě ano. Musí to být něco neuvěřitelného.

"In that time were made those things that afterwards were most renowned of all the works of the Elves."

- z knihy Silmarillion; autor: J. R. R. Tolkien


Tak tohle bylo prostě LEGEN...wait for it...DARY!

24. srpna 2010 v 13:46 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
    Na tenhle odpust se tady bude ještě dlouho vzpomínat, to mi věřte. Pokusím se vám ho nějak stručně popsat, kdybych všechno měla vypisovat podrobně, vzdali byste se naděje to vůbec přečíst.
  1. Já jsem šla na X-Factor! Víte co to je? Jak je 16 míst k sezení zavěšených na takové jedné tyčce, houpe se to a u toho se to točí? Už jsem se bála, že se úplně protočíme, to bych asi nezvládla! Ale jinak to bylo super, zase začínám mít ráda kolotoče.
  2. Asi 2 hodiny v kuse jsme pařili na drummy. Naprostá pecka, nechápu, jak jsme to tam dokázali vydržet, ale bylo to super!
  3. Kámoš se tak ožral, že jsme ho museli tahat domů. Ale byla s ním sranda a na jeho přednášku o "těch zku*vených muslimech, kteří vraždí křesťany" nejspíš nikdy nezapomenu.
  4. Byla to nejlepší akce mého života. A to teda beze srandy, je to pravda. Nikdy jsem nezažila lepší akci! Bylo nás tam 9 těch nejlepších lidí, které znám a jsou pro mě všechno. Nikdy nezapomenu.
     Teď bych to viděla na hluboký, 15-ti hodinový spánek. Celou dnešní noc (ehm, noc... šli jsme spát v pět ráno, ale chápete jak to myslím...) jsem prospala v takovém křesílku, protože jsem se bála spát vedle kámoše, kdyby náhodou zase zvracel. No co, enjoy the life, baby!

Edit 22:31 - Kámoška zezdola fotila X-Factor, takže ať máte aspoň představu o tom, jak to vypadá: TADY nebo potom ještě jeden TADY. Brutus prostě.

Je lepší jeden den vynechat a na závěr to pořádně rozjet!

22. srpna 2010 v 15:07 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Tak tohle bylo legendární! Miluju takovéhle akce! Ještě lepší bylo, že jsem tam potkala mojeho ožralého učitele němčiny, který mi říkal, že radši nešel na ty draky pro děti, protože "Asi bych se tam pogrcal."
     Je prostě nejvíc luxusní, když seženete partu těch nejlepších lidí a jdete společně na odpust. Nic se tomu nevyrovná. Můžete se společně bavit o čemkoliv, všechno prodrbat, zanadávat si na konec prázdnin a pořád se cítíte skvěle.
     Baví mě pozorovat, jak ostatní chodí na kolotoče a řvou u toho. Já to moc nemusím, nemám na to žaludek. Naposledy jsem byla asi před rokem na mixéru a od té doby k tomu mám nechuť. Proč asi. Bylo mi z toho tak blbě, že jsem nemohla ani vodu vypít.
     Dneska večer si dávám malou pauzu, abych dospala můj spánkový deficit. Ale zítra je poslední den odpustu, je tam vždycky ohňostroj a to hodláme všichni jít. Negativum toho je, že tam je tolik lidí, že se člověk někdy nemůže pomalu ani hnout. To se zmákne.
     Můj režim teď vypadá takhle: Večer jedu ke kámošce, jsme celou noc na odpustu, přespím u ní a jedu domů. Tam se osprchuju, převleču a jedu zase navečer k ní. A pořád dokola.
Teď mi došlo, že jsem ve svojí posteli nespala už 3 noci. Jdu to napravit.


Mám nebo nemám... Vím, jsem hrozná.

19. srpna 2010 v 23:18 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Zítra je odpust. Akce, kde je 85% lidí ožralých a zbylých 15% tvoří maminky s dětmi, děcka pod deset let nebo důchodci s věkem nad 60. Pecka.
     Je tu menší problém. Samozřejmě, jdu tam taky, je to akce roku. Alespoň se to tak bere, je to vlastně největší pařba předtím než začne škola. Spím společně s pár lidma u kámošky. Takže noc mám zařízenou. Ale abych se dostala k tomu debilnímu problému.
     Jde tam i jeden můj spolužák. Celkem v klidu kluk, někdy šíleně cholerický a výbušný, ale to už jsme si všichni zvykli. Jenomže já + ten spolužák (říkejme mu třeba X) spolu máme takový hodně, hoooodně zvláštní vztah. Na 3 akcích na kterých jsme byli společně, jsme spolu uletěli. Pokaždé jsme to ignorovali, samozřejmě, narážky ve škole se hrnuly jedna za druhou, klasika. Připadám si naprosto odporná! Vždyť on mě ani nijak nepřitahuje, nic prostě. A já to stejně vždycky udělám, nedokážu říct stop, tohle nejde, konči. Ne, ne, jako největší kráva se nechám. Neodsuzujte mě. Vím, že si to zasloužím, a proto to hodlám zítra změnit. Nic nebude, dotknu se ho jenom v nejnutnějších případech, budu se bavit s holkama a budu se ho snažit decentně ignorovat.
     Cítím, že na to mám. Příjdu si jako idiot, když řeším tohle, co je na tom těžkého? Prostě řeknu to jedno slovíčko NE. A bude to. Snad. A jestli ne, tak mu natáhnu. Proč se s tím štvát, že jo? No problem to kick your ass, buddy. Jo, tentokrát to zvládnu, věřím si.

     Dneska jsem si do města vzala svoje nové černé sako s temně modrým šátkem, černé úplné rifle a boty na klínku. Celkem jsem čuměla, že se za mnou všichni otáčeli. Někteří s udiveným pohledem, překvapeným, ale taky tady byli lidi, kteří protočili oči v sloup nebo vypadali, že se rozesmějou. Ale víte kam si můžete svoje narážky strčit. Já jsem se cítila jako nikdy, celkem pěkná a elegantní.
Nejspíš změním šatník.


Noc, hvězdy a výhled z okna na Velký vůz

19. srpna 2010 v 0:16 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Před chvilkou jsem přišla domů a nenapadlo mě nic lepšího než zase zapnout počítač. Co naděláme, technika je s námi všude.
     Je to krása. Před spaním si vždycky vyvětrám, ať tady mám lepší vzduch a ať tu není moc velké teplo. A jelikož je vedle našeho domu rozbitá pouliční lampa, tak nic nebrání tomu, abych viděla hvězdy. Mám tak nádherný výhled přímo na Velký vůz. Přináší to tolik snění. Nutí mě to myslet na věci o kterých si zakazuju přemýšlet, protože to bolí. Jako rozžhavené železo přímo do srdce. Ovšem, jsou i příjemnější věci nad kterými můžu rozjímat.
     Miluju vůni noci, tmy, magična. Všechno je zahalené do černého závoje, který se ztratí až když přijde svítání. A největší tma je přece vždycky před rozbřeskem.
     Teď něco více z reality. Zítra jedu opět do Orsay. V pondělí jsem tam viděla nehorázně úžasné šaty a rozhodla jsem se až dneska, že si je musím koupit do tanečních. Kamarádka říka, že ty byly určitě ušité přímo pro mě, takže mi možná i sluší... Ale to je blbost. Jo a mimochodem... Nenašla jsem baterky do foťáku, ale strašně moc vám chci ukázat boty ve kterých budu tančit, tak alespoň takhle: odkaz na moje nejúžasnější boty.
     Napište mi, co si o nich myslíte. Upřímně, prosím!

Edit 00:50 - Právě jsem narazila na Zvědavý dotazník 2! Jestli to bude stejná sada jako předtím, tak tady nejspíš umřu smíchy.
Edit 00:59 - To mě poser. (Omlouvám se, ale jinak to vyjádřit nejde. Snad je vám jasné, co si o tom myslím.)


Don't run away from The Runaways movie

17. srpna 2010 v 20:56 | Sayuri |  ... filmů
     What can I say?... The Runaways ROCKS!

     Ale opravdu... Nečekala jsem od toho filmu moc, snad jen výborný výkon Dakoty Fanning, o které vím, že je naprosto ohromná. (Nezklamala.) Ale že mě až takhle překvapí Kristen Stewart? Tak na to jsem ani nepomyslela! Hraje asi tak o cca 300% líp než v Zatmění a tam hrála celkem obstojně. A navíc, má tu skvělé vlasy.
     Nebudu vám dopodrobna líčit děj, k čemu by to taky bylo když máme ČSFD. Ale rozhodně se na The Runaways podívejte, hlavně vy, co nesnášíte Stmívání a myslíte si, že Kristen neumí hrát. Mělo by to stačit na změnu názoru.


Před a po tobě

16. srpna 2010 v 23:45 | Sayuri |  Psací pero

Před a po tobě

Jak jen existovat mohla jsem, když neznala jsem Tě?
Můj svět jsi rozzářil vášní vroucí jako oheň
Spálil všechno špatné a zlé
Dobré na povrch vynést jsi nechal
Svou odvahou, ctností a upřímností ohromils mě.

Tenkrát ze šeda vyzvednul jsi mě
Pomohl a opečovával
Nenech mě spadnout zase na dno
Na to mrazivé, ledem pokryté dno zoufalství a slz
Prosím Tě, ne znovu, už nikdy... Nedovol!

Jako blesk vtrhl jsi mi do života
Vše přeházel a změnil
Zaplavil mě láskou, nadějí a štěstím
A za to ti nikdy nebudu dostatečně vděčná
Za to, že... mě miluješ. Miluješ.

Bez hudby bych byla jako bez srdce

16. srpna 2010 v 13:19 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Aaaaaaaaach. Nic se nevyrovná tomu nádhernému zvuku klavíru, nic. Proplétající se melodie, předhánějící se hluboké a vysoké tóny. Asi umřu slastí.
    Do hry na klavír jsem blázen už odmalička. Pamatuju si jak jsem se jedním prstíčkem snažila zahrát Ovčáci, čtveráci. Panebože to už je let. Vyrostla jsem a teď už zvládám i složitější díla. Jako první obtížnější skladbu jsem se naučila Pro Elišku od Beethovena (nečekaně). A ještě valčík Na krásném modrém Dunaji. A potom (asi o pár set let později) jsem se dala na filmové skladby, takže umím hudbu z Requiem for a Dream, Sadness and Sorrow z Naruta apod. a nejvíc se mi líbí The Meadow ze Stmívání. Snažila jsem se naučit Bellinu ukolébavku, ale to mě nějak přešlo.
     Škoda jen, že doma nemám klavír, jenom u babičky. To mě trošku omezuje, ale aspoň něco. Taky hraju už 10 let na flétnu. No, spíš na víc fléten. Umím na klasickou sopránovou, potom na altovou (tu mám nejradši) a ještě na tenorovou. Už jsem hodněkrát uvažovala, že s tím skončím, ale došlo mi, že to miluju a tím bych přišla o kousek svého já. Hudba je neodmyslitelnou částí mého života. ♥


Upíři ≠ Stmívání

15. srpna 2010 v 9:36 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Ve skutečnosti je upír podčeleď listonosovitých netopýrů a zástupci se vyznačují krvežravostí...

     Jasně, jasně, vím, že to nejspíš nebylo myšleno takhle, ale většina lidí píše o Stmívání, další mapují způsoby jak se stát upírem, tak jsem do toho chtěla vnést trošku té biologie... Kdyby to někoho zajímalo: wikipedie - upíři - až se budete nudit.    
     Upíři mezi námi? Hohoooo, zajímavá představa. Představte si, že jdete nějakou temnou uličkou a vyletí na vás chlapík a bude ječet "Kousnu tě a budeš upír!" (Nebo něco v tomhle stylu.) Nemůžu si pomoct, ale asi bych se začala smát. Teda pokud bych nebyla moc vyděšená. No, rozhodně bych si myslela, že patří na psychiatrii.
     Ale abyste to nepochopili špatně... Já si myslím, že by výskyt upírů mezi námi mohl být reálný. Jsem asi dost velký blázen na to, abych věřila v tajemné mýty a strašidelné představy. V naší post-moderní společnosti je těžké věřit nějakým bájným příběhům, protože většina lidí jsou takoví idioti, že vám je hned vyvrátí. "Ale to je blbost, to přece každý ví, že to nemůže existovat a blablablaaa a bla blaaaaa!" Do pekla s lidma, kteří ničí fantazii!

Nicnedělání, metla lidstva (chacha)

13. srpna 2010 v 14:34 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Chci mít takhle zářivý úsměv, jako tady Minato. Sympaťák! To musí být pocit, jenom se na někoho usmát a úplně ho omámit. Jo... Tak to mi nejde. Jako miliony dalších věcí, samozřejmě. Možná jednou příjde den, kdy se dozvím, že taky něco umím. Budu v něj doufat a čekat na něj s otevřenou náručí. Muhehe! Však já tě dostanu!
     Stáhla jsem si noty na klavír - The Meadow. Je to jedna skladba, která zazněla v... myslím že v Novém Měsíci, někde na začátku, jak jsou na louce? Možná. Ale je... nádherná mi přijde jako dost fádní slovo, ona je prostě dechberoucí. Určitě si ji poslechněte (kvůli mě...). Teď se ji ještě naučit hrát tak dobře, aby se to dalo poslouchat, pravda.
     Nejdřív jsem se chtěla naučit Debussyho Clair de Lune, ale když jsem viděla partituru hned mě to přešlo (moc těžké). Tak jsem si raději vzala Bachovo Preludium na zlepšení nálady. Na to, že jsem nikdy nechodila na hodiny klavíru, si myslím, že hraju celkem obstojně. Samochvála smrdí!! Jasně, že se nemůžu měřit s lidma co na klavír chodili, ale čistě pro "rekreační" potřeby mi to stačí.
     Pořád se musím dívat tady vpravo na mojeho Minata. Kdo nesleduje Naruta to teď asi nepochopí. Ten chlap je prostě největší týpek! Takhle se obětovat... Pro mě je na stejném místě jako Itachi. Ti dva jsou jednoduše geniální! 

"Trying to save the things we love breeds war. As long as love exists, there will be hatred, and ninjas will be continue being used by that hatred. As long as the ninja system exists, the hatred will create another creature like Pain."

- Namikaze Minato; Naruto Shippuuden


Taky vypiju Activiu na dva loky a co má být?

12. srpna 2010 v 9:33 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Chytla jsem druhý (nový) dech! Včera jsem byla na akci v Sadech a bomba! Sice jsem unavená, bolí mě nohy, ale strávila jsem pět hodin s těmi nejlepšími lidmi, takže to kvůli nim přežiju.
     Když jsem byla včera venku, chvilku jsem nad něčím přemýšlela. Byla to jenom taková zbloudilá myšlenka. Viděla jsem tam totiž partu holek, mohlo jim být kolem dvanácti, možná i míň. Nemyslím si, že já se svými 168 cm jsem vysoká, ale ty holky měřily tak půl metru. Co mě ale zarazilo bylo to, že celá skupinka držela v ruce pivo a různé ty sra*ky jako zelenou, Puškina apod. Mě je celkem jedno jestli jim nalijou nebo ne. Až přijede zátah, já se jim vysměju. Spíš mě zaráží, že ty holky tám stály a myslely si, jaké nejsou borky když mají v ruce pivo. Na všechny házely pohledy typu "Já jsem nejlepší, heč" a mě z toho bylo zle. Nehledě na to, že to fakt není bezpečné, když takovéhle děcka po jednom pivu zapomenou i svoje vlastní jméno. Jsou to ale jejich játra a jejich nepříjemné ráno. Takže jim jenom můžu popřát ať si ho užijí.
     Teď jsem si všimla, co jsem to napsala do nadpisu. Aha? No co, člověk tam něco napsat musí a navíc když to je pravda, tak co řešit. Long live for Activia!


Prostě se sbalit a procestovat svět

10. srpna 2010 v 10:12 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Jednou ráno se probudit a vědět, že tenhle den se nějak zapíše do vašeho života. Vstát s přesvědčením, že už nic nebude jako to bývalo. Změna, šílenost, kreativita, bláznovství.
     Ráno snídat pizzu v Itálii, večer zkoušet pravé japonské sushi z Tokia. Projít se po Sibiři, z Nepálu sledovat Mount Everest, v Indii obdivovat Tádž Mahal. Prozkoumávat tajemné Machu Picchu v Peru nebo prostě jen relaxovat u Viktoriiných vodopádů na Zambezi. Projet se stopem po mostě Golden Gate a užívat si atmosféru San Francisca.
     Chile, Nový Zéland, Tahity, Argentina, Japonsko, Indie, Čína, Rusko, Austrálie... a proč ne?
     Protože to prostě nejde. Málo lidí se může jen tak sebrat a odjet, odejít od všechno co tady má. Povinnosti, rodina, přátelé.
     Ale vždycky si tu cestu aspoň můžu představovat. Chtěla bych vidět Japonsko. Hrozně moc. Tokio, Ósaka? Ne velká města. Já chci vidět pravé Japonsko. Zapadlé vesničky s historií, která začala daleko dřív než náš letopočet. Komunikovat s lidma, nacházet pravé krásy různých kultur. Já se nechci vyvalit někam před hotel a tam se kousat nudou.
     Další zastávka? Nepál... Čerstvý vzduch, ovzduší... naprosto nesrovnatelné tady s naším, hlavně my, kteří žijeme v okolí Ostravy to umíme posoudit. A ty hory... Všude kolem čnějící Himaláje, smějící se nám jak jsme oproti nim zakrslí.
     Sny, sny, SNY! Díky nim žiju... A nikdy neztrácím naději... Co vy víte, třeba se právě já dám na tu nevyzpytatelnou cestu, která nikdy nekončí.


Zdroje - info!

9. srpna 2010 v 20:32 | Sayuri |  Co se jinam nevešlo
Důležité informace o původu některých věcí (obrázků, citátu, videí apod.), které jste mohli vidět u mě na blogu!
  • ZDROJE OBRÁZKŮ! Zdroj se dozvíte, pokud si myší najedete na daný obrázek a chvilku počkáte. NIKDY NEKOPÍRUJU BEZE ZDROJE!
  • www.youtube.com - Videa pochází z YouTube, není-li uvedeno jinak.
  • www.konoha.cz - Překlad Naruta (mangy i anime) patří Konoze.
  • www.wikiquote.com - Citáty, které často píšu do článku nacházím zde, avšak k citátu vždy napíšu autora (pokud je známý).
  • Texty písní vkládám vždy jako odkaz - chcete-li vědět autora, klikněte na ně.
- Autorem originální mangy o Narutovi je Kishimoto Masashi.
- Autorkou Ságy Stmívání je Stephenie Meyerová, všechny citace z knihy patří jí.

Vše ostatní je pouze moje tvorba a jestli někdy najdu zkopírovanou jen jedinou moji větu či obrázek bez zdroje*zlý pohled*, tak to bude válka...


Děkuji za pochopení



Jako bych to mohla ovlivnit...

9. srpna 2010 v 11:57 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Moje (až) ignorantská nálada stále přetrvává, propadám se hlouběji a hlouběji k mým pocitům. Cítím, že bych jim mohla porozumnět, konečně zjistit co to všechno znamená. Ty katatonické stavy mi dávají zabrat, mám z toho až hrůzu.
     Ale dost o mně! Tohle přejde, až si najdu nějaké rozptýlení. Už jsem s tím začala. Ráno jsem se byla projet na kole, vidíte to? Já jsem dneska vstala ve čtvrt na devět! Pecka! Ha? Už se zase bavím jenom o mně. Zatraceně, vypadám jako sebestředný egoistický narcis. Hrůza...
     Abych neporušila svůj zvyk, musím dneska zase napsat něco o počasí. Naštěstí to bude kladné, dnešek se daří, chválím. Není dusno, je pěkně pod mrakem a fouká příjemný vítr. Asi se dám na předpověď zpráv, možná by mi to šlo. (... A je to tu zase... Only me...)
     Dost, dnešek bude relax. V pokoji mám uklizeno, takže mě nic nedráždí, budu si moct lehnout na postel, vzít si nějakou luxusní knížku a opět se začíst do těch úžasných slov... I love it!

"Věda bez náboženství je chromá, náboženství bez vědy je slepé."

- Albert Einstein

(Vzpomněla jsem si na knihu Andělé a démoni od Dana Browna a potom jsem si přečetla tenhle citát a kopletně mě ohromilo, jak to je přesné. Vypadá to, že Einsteinovou parketou nebyla pouze fyzika.)


Tikání

7. srpna 2010 v 15:24 | Sayuri |  Psací pero

Tikání

Voda v potoce zurčí
rychle a hnitě běhá
Stejně tak i osud určí
kdy láska pomalá je a kdy spěchá.

Sekundy v minuty se mění
dny v roky přecházejí
Stárnutí prudce ničí mé snění
nové naděje ke konci spějí.

Můj osud krutě řídí čas
Jen se neboj, přijď!
šeptá tiše smrti hlas.

Někdy je třeba vybočit ze stereotypu

6. srpna 2010 v 13:08 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
     Můj prázdninový život probíhá každý den prakticky stejně. Začíná mě to štvát, mám chuť udělat něco šíleného, neobvyklého abych porušila ten každodenní plán. Problém je, že nevím co. Musíte omezit své možnosti vzhledem k počasí venku. A jelikož tady prší, tak nepovažuju skákání padákem ani let v horkovzdušném balonu za uskutečnitelné.
     Asi nastává opravdový zlom, protože jsem si uklidila pokoj a udržuju si v něm pořád pořádek. Předtím jsem jenom trvala na tom, abych měla pečlivě urovnané knihy v poličče. Začínám nejspíš magořit.     
     Chci se vás zeptat, jestli se vám taky stává, že se vám zdá sen tak živý, že když se probudíte jste z toho zděšení a cítíte se jako by to byla pravda, a potom přijde ten moment oddychu, když zjistíte, že to byl pouze sen? (Panebože, něco se se mnou děje, já jsem to vážně vrazila do jedné věty?)
     K seznamu seriálů co sleduju, jsem si od včerejška přidala další - Chucka. Teď jsem přibližně na konci druhé série. Je to celkem fajn, ale někdy mi to příjde až moc stereotypní, pořád ta samá zápletka.
     Dneska použiju k rozloučení jiný citát:

"You will die - and it will all be over. You will die and find out everything - or cease asking."

- z knihy Vojna a mír; autor: Lev Nikolajevič Tolstoj

(Myslím si, že v originálním jazyce, ve kterém tato kniha byla původně napsána (ruština), by to mělo větší efekt, ale nejsem si jistá jestli tady někdo zvládá azbuku...)