Červenec 2010

Favourites

31. července 2010 v 17:13 | Sayuri |  Co se jinam nevešlo
Stránky na které ráda zajdu, protože tihle lidé umí psát, vědí o čem píšou a zajímají mě!
Odešli z blogového světa, vrátí se někdy?

It's OK to be GAY!

30. července 2010 v 19:50 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Ten střídá holky jako ponožky, ta chodí se třema najednou, ten je ještě panic a tamta je lesba. A co má být? Každý jsme nějaký, už to jen těžko změníme.
Jeden slavný francouzský spisovatel kdysi řekl: "It's better to be hated for what you are than to be loved for something you are not." - André Gide
A měl naprostou pravdu. Proč by homosexuálové ze sebe měli dělat něco co nejsou? Žít celý život v bolesti a předstírat jak jen nejsou šťastní?
Ale prosím vás... žijeme v 21. století. Na světě jsou daleko důležitější problémy než to, že spolu žijí dvě osoby stejného pohlaví.
Když je někdo homosexuál, znamená to snad, že je divný? Méně hodnotný? Podřadný? Nemělo by.
Leonardo da Vinci... Oscar Wilde... Freddie Mercury... James Dean... Petr Iljič Čajkovskij... Hans Christian Andersen... a spousty dalších lidí něco spojuje. Ano. Všichni to byli homosexuálové.
Mám snad začít ignorovat Monu Lisu jenom proto, že byl da Vinci gay? Mám přestat poslouchat Queeny, protože byl Freddie Mercury na chlapy? Nebo se mám přestat dívat na filmy, protože v nich hraje James Dean, který byl, nečekaně, gay?
- NIKDY!

"Je lepší být nenáviděn za to kým jste, než být milován za to kým nejste."

- André Gide


Uhrančivé kouzlo Stmívání

28. července 2010 v 12:05 | Sayuri |  ... knih
Je to zvláštní, ale já jsem si první kapitoly Stmívání přečetla až dva roky potom, co měl premiéru film. Když šel do kin, říkala jsem si pro sebe "To bude nějaká červená knihovna, to nepotřebuju." Uběhl rok, do kin se dostal Nový Měsíc, a já jsem si toho ani nevšimla. Ale o rok později přišlo na svět Zatmění.
Holky začaly bláznit a pořád jsem někde četla "Konečně, dneska jdu na Zatmění!" A tak jsem si řekla, že mě nezabije, když si to přečtu.
Po první kapitole prvního dílu jsem věděla, že mě to dostalo. Jako miliony jiných, slova, která jsem četla na mě působila úplně jinak než u knih, které jsem doposud přečetla. A ne, že by jich bylo málo.
Ano... Je to červená knihovna toho nejtěžšího kalibru, ale je napsána tak, že si to uvědomíte až knížku zavřete.
Pět nocí jsem četla celou ságu. Když jsem se pátou noc dostala k poslední větě, měla jsem v očích slzy. Potom jsem knihu odložila a přepadlo mě takové zvláštní prázdno, ze kterého jsem se nemohla dostat. Pořád jsem uvažovala nad dějovou linkou, nemohla jsem přestat.
Občas se opět dostanu do toho stavu netečnosti a uvažuju o osudech hrdinů. A pořád v sobě držím naději, že Stephenie někdy dokončí Midnight Sun a já se dostanu, aspoň na chvíli, do toho stavu blaženosti.
Lidi, kteří to odsoudí dřív, než vůbec přečtou jediné slovo, považuju za tupce.

"Isabella Swan? I promise to love you forever - every single day of forever."
- Edward Cullen


Michael Jackson - Navždy králem

27. července 2010 v 22:53 | Sayuri |  ... hudby
     Někomu jméno Michael Jackson přivolává kopřivku. Jiní se při vyslovení tohoto jména rozbrečí. Další zase nahodí znechucené výrazy a pro sebe si huhňají něco ve smyslu "Stejně to byl pedofil".
     Já patřím do skupiny, u které toto jméno vyvolá respekt a pýchu. Ano, jsem na něj pyšná. Proč?
     Konečně někdo, kdo se nezajímal jen o sebe a pomáhal lidstvu. Vytrpěl si tolik zlého a přesto dál bojoval. Můj obdiv má za svou odvadu, skromnost a srdečnost. Je toho tolik co by se o něm dalo říct! Nepovažuji však za nutné to všechno psát. Protože ten kdo chce, si to sám najde. Vždyť si jen stačí pustit nějakou jeho píseň a zaposlouchat se do slov. Tam to všechno je. Skryté pod povrchem, dalo by se říct.
     Mám jednu oblíbenou, na kterou nedám dopustit, a která je podle mě naprosto nadpozemská a dokonalá a vše přesně vystihuje. Je to Man in the Mirror. Prostě...
P e r f e k t n í.


Pouhá potřeba

26. července 2010 v 23:24 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Každý se někdy potřebuje někomu svěřit. Jenomže může nastat situace, že nemá komu. Můžete mít desítky přátel, lidí, kteří vám rozumí, ale přesto se můžete cítit jako ty nejosamocenější osoby na světě.
Můj případ? Možná. Svého nejlepšího přítele bych nevyměnila za nic na světě, jenomže on... nejspíš by to nepochopil.
A co vlastně by měl pochopit? To, že se někdy cítím tak sama a jiná, přepadá mě beznaděj a stavy melancholie, zato jindy se chovám jako úplný flegmatik, který si z ničeho nic nedělá.
Nenávidím to. Nenávidím tyhle stavy, kdy jsem na všechny kolem sebe nepříjemná, skoro až zlá! Lidé to chápou a snášejí, ale pochybuju, že to vydrží do nekonečna. Jednou tu hranici překročím a oni vybuchnou.
Byla by škoda ztratit spříznění duše "jenom" kvůli nějakým proměnlivým náladám, nemyslíte?
A to je možná důvod proč potřebuju mít svoje malé, až titěrné, místečko v tomhle obrovském světě.


Nemůžu žít bez...

26. července 2010 v 23:01 | Sayuri |  Nemůžu žít bez...

... hudby - Protože ta jediná je svobodná a osvobozuje.

... knih  - Protože bych nemohla existovat bez úniku od reality.

... filmů - Protože ty mi dávají něco, co já nikdy mít nebudu.

... mých citových záležitostí - Protože bez nich to nejsem já.