Nenechej zrnko umřít

26. května 2012 v 11:39 | Sayuri |  Myšlenkové pochody

Znáte ten pocit, když je ve vás stále zakořeněno zrnko naděje, kterého se nehodláte vzdát, přestože je vám den co den dokazováno, že už nikdy nic nebude takové, jaké doufáte? Jak je možné, že to zrnko tam pořád je, že nezmizelo a já se nesmířila s realitou? Tentokrát to není o tom, že bych ji neuměla, nebo snad nechtěla, přijmout. Toho bych byla schopná, zvládnu se postavit skutečnosti čelem. Tentokrát to je o něčem jiném.
Šestý smysl, mívám ho. Projevuje se, když je čas udělat důležité rozhodnutí, když něco není tak, jak by mělo být, když někdo mně blízký přede mnou něco skrývá... Dnes se zase projevil. Tentokrát mi naznačil, ať nepřestávám bojovat, ať už to vypadá sebevíc zbytečně, ať neodcházím a zůstanu, co nejdéle to bude možné. Nerada šestému smyslu bezvýhradně důvěřuji, on se také plete. V tomhle případě to ale udělám, protože s ním souhlasím. Já zůstanu, nikam neodejdu, a svoje zrnko naděje si budu pečlivě střežit. Je možné, že jednou z něj vyroste skutečnost.
.
 

Stojí to za to.

5. března 2012 v 15:55 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Mám člověka, který pro mě znamená celý svět a ještě víc. Člověka, který tady pro mě je, se kterým se směju a nemyslím na zlé věci okolo. Modrooký mi přinesl do života světlo. Kde ale existuje světlo, musí být také tma. Všechno má dvě strany a bylo by naivní předpokládat, že existují věci idylické a věčné. V mém životě je krása a láska, stejně tak ale i odpor a nenávist.
Zažila jsem milostná zklamání a několikrát i odchody člověka, kterého miluji. Zažila jsem smrt mně blízké osoby. Zažila jsem neopětovanou lásku, zlomené srdce a jeho slepování do původní podoby. Tohle všechno ale umím zvládnout. Avšak nedávno jsem zažila něco horšího. Nikdy bych nečekala že právě takováto věc bude bolet nejvíce. To, když vám někdo přestane věřit.
Ztráta důvěry. Ani ve snu by mě to nenapadlo. Když vám někdo přestane věřit, nebo věří méně než věříval, jak mu chcete dokázat, co všechno pro vás znamená a čím vám je? Jak mu ukázat, že nelžete, říkáte pravdu a myslíte vše tak, jak to podáváte?
V tomto případě se to nedá vysvětlit slovy, ať už jste sebelepší řečník. Musíte konat. A musíte mít k dispozici čas, hodně času. A možná potom si získáte zpátky důvěru. Je však možné, že už nikdy nebude stoprocentní. Já to ale nehodlám vzdát, nikdy se nevzdávám. I kdyby mi to mělo zabrat celý život, budu konat to nejlepší a ukazovat, jak moc pro mě daná osoba znamená. Bude to bolet. Budu brečet. Budu žít ve strachu, že mi nikdy neuvěří. Ale já si potom budu moct říct "Dělala jsem pro to všechno.". Někdy je ta nejtěžší věc věcí nejsprávnější. V lásce, v životě, v přátelství. Život nám do cesty klade překážky a je na nás je překonávat. Unavuje nás to, ničí nás to. Na oplátku za naše snažení ale přicházejí odměny ve formě opětované lásky, štěstí, smíchu, láskou prosluněných chvilek.
"Láska je slepá." To není pravda. Láska sama o sobě vidí až příliš dobře. Lidé, kteří milují jsou slepí a nevidí chyby milovaných osob. Odpouštějí snadněji než lidé, jejichž životem láska neprošla. Kdo miluje, ten zažívá bolest a utrpení. Kdo miluje, umí odpouštět. Ty, které potkala láska, jsou jedni z nejšťastnějších lidí, protože mají tu čest poznat opravdovou krásu světa. Láska nám ukazuje, co je to opravdové štěstí.
.

Such a long time.

10. listopadu 2011 v 18:58 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Podzim je nejkrásnějším obdobím celého roku. Barvy, pestrost, vítr, atmosféra, ona tajemná vůně ve vzduchu. Letošní rok je v něm ovšem ještě něco jiného, něco navíc. Tento podzim je pro mě ve znamení životních změn a časem objevování nových zákoutí mé osobnosti. Období štěstí, následného zklamání a všehonapravení.
Můj vztah s Modrookým stále trvá. Když píšu vztah, nemyslím tím klasické chození. Spíš narážím na to, co je mezi námi, jak se cítíme a jak spolu vycházíme. Měli jsme neshody, hádali jsme se, ale taky jsme se spolu smáli a měli legraci z celého světa kolem nás. A pořád máme. Nevydržíme dlouho bez sebe, potřebujeme se mít stále nablízku.
Dlouhá doba uběhla od prázdnin. Změnilo se všechno a zároveň nic. Nechápu to, nesnažím se to chápat. Beru to tak, jak to přichází. Řeším problémy, když se objeví (prozatím úspěšně) a improvizuji častěji než kdy předtím. Dalo by se říct, že balancuji na hraně, avšak netuším, kam bych z této hrany mohla spadnout. Možná do hebké trávy, nebo snad na ostré kopí? Každý zažije svůj pád. Je možné, že ho už dokonce i někteří zažili. Cesta zpět není krátká a už vůbec ne snadná, avšak... tohle nebudu řešit teď, když se stále držím nahoře.
Promarněný je každý den, kdy se neusmějete. Zní to strašně sentimentálně, ale je to nekonečná pravda. Nic není tak hrozné, aby se to nedokázalo vyřešit a abyste to postupem času nepřekonali. Je možné, že nezapomenete a pokaždé, když si onu věc vybavíte, přijde taky bolest. Je to dokonce skoro jisté, ale se vším se dá naučit žít. Každý den se smějte na lidi, na kterých vám záleží a říkejte jim, jak moc pro vás znamenají.
.
 


A čas stále běžel dál.

4. září 2011 v 21:57 | Sayuri |  Myšlenkové pochody

Zažila jsem nejlepší léto svého života. Nebylo bezproblémové ani bezstarostné, občas jsem probrečela hodiny v kuse, ale i přes to všechno se těmto prázdninám nic nevyrovná. Za minulé dva měsíce jsem se dokázala nadobro zbavit Zelenookého, naučila se vnímat krásu všech lidí okolo sebe a co je hlavní, získala jsem nového kamaráda. Modrooký není jedním z těch tisíců sympatických lidí kolem, on je... jiný. On mi ukázal, jak naivní jsem byla. Přinutil mě vidět svět takový, jaký je. Na nic si nehraje.
Strávili jsme spolu vlastně celé léto, moc jsme se nevídali s jinýma lidma, a tak je to teď, po návratu do školy, trošku zvláštní. Oba to cítíme, ale oba bojujeme o to, abychom se sobě neoddálili. Ne, nejsme pár. Nikdy jsme spolu nechodili, ač si lidé okolo tvrdí přesný opak. A taky nepředpokládám, že spolu někdy chodit budeme.
Je to ten nejzvláštnější vztah, jaký jsem kdy s někým měla, a taky pro mě znamená hrozně moc. Nedovolím, aby se ono pouto zpřetrhalo. Žiju každý den naplno, každou chvíli, každou minutu... Překonávám překážky a posouvám se kupředu.
.

Životem pokojně si kráčím

3. srpna 2011 v 0:39 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Ráda chodívám jen tak po městě, bez určeného cíle. Bezmyšlenkovitě bloumám ulicemi, sem tam zapadnu do obchodu, ikdyž vím, že si odtamtud s sebou stejně nic neodnesu. Sluchátka mám vražená v uších, hudba mi proudí do těla a můj blažený úsměv se nikdy nezkřiví v mrzutý obličej. Tohle léto mám důvod se smát.
Petr má modré oči, takže aby to mělo tu svou poetičnost, budu mu říkat Modrooký. Nakonec, zní to takhle opravdu lépe a hodí se to pro barvité líčení situací.
Není vztah jako vztah. Vždycky jsem se toho bála, svěřit se někomu jinému, sdílet s ním své pocity. Vyrovnávala jsem se se vším sama a bylo mi tak dobře. S Modrookým se to částečně změnilo, dalo by se říct, že jsem díky němu udělala krok dopředu. Co krok, poskočila jsem o dobrých pár metrů. Ale abych vás vyvedla z omylu, že se spolu máme idylicky jako v pohádkách, povím vám, jak to celé je.
Ano, zažili jsem spolu noc, na kterou v životě nezapomenu a která přebila všechny minulé. Bylo to tak intenzivní, plné chtíče a zároveň něžnosti, dravosti i romantiky. Další dny poté jsme společně chodili ven, bavili se, ale... vždycky příjde ale... oba dva jsme cítili, že to je takový vztah nevztah. Tuším, že ani jeden z nás na to nebyl připravený, protože oba dva jsme si zažili dost tvrdé období. Věděli jsme, co to mezi námi je. Navzájem jsme si pomohli, jeden druhého vytáhli ze tmy, dontili se vidět světlo. Tohle nás sblížilo více než všechno ostatní... přesto jsme věděli, že se cítíme spíš jako kamarádi, než dva lidé, kteří mezi sebou mají něco víc. Utvořili jsme si svůj vlastní svět a když jsme spolu, tak žijeme v něm. Kašleme na okolí.
Nikdo o nás netuší. Lidé mají řeči, říkají, že spolu chodíme a to všechno kolem. Ne, takhle to s námi není a my vám nehodláme vysvětlovat, jak to ve skutečnosti je. Lidé uvěří i té sebemenší lži, avšak když jim říkáte pravdu, nevěří vám ani slovo. Tak už to holt bývá. S Modrookým předpokládáme, že v září, až začne škola, to už nebude takové, jaké to je teď. Od začátku jsem to věděla a jsem na to připravená. Nikdy nezapomenu z čeho všeho mě dostal. Nedokážu si představit, že bych teď třeba spala a zdálo se mi o Zelenookém. Po šestnácti měsících mám opět klidné spaní.
.

Věci nepředvídatelné, až nemožné

20. července 2011 v 13:07 | Sayuri |  Myšlenkové pochody
Věci se mění každý den, občas k horšímu, jindy zase k lepšímu. Svět nejspíš usoudil, že já už měla toho horšího dost, a tak mi do cesty postavil Petra.
Ten den, kdy jsem s ním šla ven, se vše změnilo. Nikdy předtím jsem nepotkala člověka, se kterým by se mi takhle lehce povídalo, kterému nemám problém svěřit všechny své pocity. On není ani zdaleka takový, jako byli všichni před ním, on má v sobě onu sílu. To záhadné, co vás praští do očí ještě předtím, než vůbec zjistíte, jaký typ člověka to je. Opět jsem se přesvědčila - nevěřte všemu, co se říká.
Byli jsme venku, bavili se, nostalgicky rozjímali nad životem. On pak odešel s partou do kina a já šla za tou svou do hospody. Poté přišla největší náhoda (nebo jak to nazvat) v mém životě. Po cestě z hospody, kolem půlnoci, jsem dostala hlad, tak jsem to vzala oklikou. Cestou domů, s hamburgerem v ruce, jsem Petra potkala. Kdybych z té hospody odešla o třicet sekund později, nikdy bych ho nepotkala... Nikdy bych s ním nešla domů, nikdy by mi neudělal to skvělé kafe, nikdy by mě neprosil, ať ještě neodcházím, nikdy bychom se nepolíbili, nikdy bychom... pokračování je vám snad jasné. Bylo to to absolutně nejnádhernější milování v mém životě.
Nikdy bych nevěřila, že potkám někoho, s kým zapomenu na Zelenookého. Už týden jsem na něj ani nepomyslela a když mi zase napsal, nerozbušilo se mi srdce, naopak. Všechno v hlavě se mi poskládalo dohromady. Otevřela jsem oči a najednou jsem to viděla. Cítila jsem, jakoby se něco rozbilo a mně to došlo. Po tom, co jsem zažila s Petrem, to už nikdy nebude stejné. Kdysi bych litovala, že jsem o ten pocit přišla, ale kdysi není teď. Já jsem... šťastná.
.

Harry Potter, sága mého dětství

10. července 2011 v 19:16 | Sayuri |  ... knih
Když jen pomyslím na to, kolik času uplynulo od doby, kdy jsem poprvé dostala do ruky příběh Harryho Pottera, chce se mi brečet. Každý rok jsem netrpělivě očekávala vydání dalšího, nového dílu, vždycky jsem byla první, kdo knihu přečetl, protože já ji nutně musela mít rezervovanou v předprodeji.
Pamatuji si, že poslední, sedmý díl jsem četla v kuse. Odmítala jsem ho komukoliv půjčit, nedala jsem ho z ruky. Četla jsem celou noc, přestože ráno byla škola, ale já prostě musela vědět, jak to celé skončí! Samozřejmě, tušila jsem, všichni jsme tušili. Upřímně, kdyby Rowlingová zabila Harryho, fanoušci by zabili ji. Byla by to ovšem revoluce, kdyby vyhrála temná strana! A já Voldemortovi tak fandila, mojemu oblíbenci. Zase nic, kruci. Možná příště - v nějakém jiném příběhu vyhraje zlo (ďábelský smích...).
Celá sága jednoho dne skončila. Žádný další díl, žádné pokračování. Bylo to tady, prázdno, nic. Jakoby se uzavřela jedna kapitola mého života. Vždyť ty knihy tu byly prakticky pořád, provázely mě kompletně celým dětstvím... Brečela jsem. A víte co je ironie? Harry má zelené oči. Pokaždé, když čtu ty věty o "...neposedných černých vlasech a zelených očích po matce...", tak mám chuť Rowlingovou zabít. Zelenooký mi klid fakt nedá.

"So it comes down to this, doesn't it? Does the wand in your hand know its last master was Disarmed? Because if it does... I am the true master of the Elder Wand."
- Harry James Potter


Další články